Pro někoho to může být překvapivá informace, ale Rakouské císařství se v některých oblastech zařadilo ve své době mezi evropskou špičku. To se týkalo například Všeobecného občanského zákoníku (VOZ) vydaného pro neuherskou část habsburské monarchie v roce 1811 rakouským císařem Františkem I., který patřil ve své době k nejprogresivnějším směrnicím upravujícím civilní právo v Evropě. Habsburské mocnářství se tak zařadilo do skupiny mála evropských zemí, které už podobnou moderní normu civilního práva měly. K nim patřil především francouzský Code civil, zvaný též podle vládnoucího panovníka Code Napoleon z roku 1804. který platí dosud. Pozoruhodné také je, že některé části VOZ opět platí i v České republice.

Civilní právo zasahuje do mnoha oblastí lidského života a je klíčovou součástí soukromého práva. Jedná se o souhrn právních norem, které se zabývají soukromými vztahy mezi jednotlivci a právnickými osobami. Patří k nim dědictví, manželství, rozvody, smlouvy a ochrany vlastnictví a osobností. Civilní právo procesní pak upravuje postup soudů v civilních kauzách, ke kterým patří třeba majetkové spory nebo vymáhání pohledávek.

Hned v úvodu VOZ se píše: „Uváživše, že občanské zákony, mají-li občanům zjednati klid co do bezpečného požívání jejich soukromých práv, mají býti netoliko podle všeobecných zásad spravedlnosti, nýbrž i podle zvláštních poměrů obyvatelů určeny, v jazyku jim srozumitelném vyhlášeny a řádnou sbírkou ve stálé paměti zachovány, pečovali jsme od počátku našeho panování neustále o to, aby úplný domácí občanský zákoník, jehož sestavení již naši předkové usnesli a započali, byl dokonán.“ Jednalo se tedy o to, že občanské právo má být lidem představeno jasnou, jednoduchou a srozumitelnou formou. Největší předností VOZ bylo, že zavedl rovnost mezi lidmi v občanskoprávní sféře. V § 16 bylo už tenkrát deklarováno, že: „Každý člověk má práva přirozená, rozumem samým zřejmá, pročež má i za osobu pokládán býti. Otroctví nebo nevolnictví v těchto zemích se nedopouští, aniž se dopouští vykonávati moc k tomu se vztahující.“

Všech obyvatel se měla napříště týkat ustanovení VOZ rozdělená do čtyřech základních částí: úvod pojednával o zákonech občanských vůbec, díl I. o právu osob, díl II. o právu k věcem a díl III. obsahoval ustanovení o právu osob a právu k věcem společným. V jednotlivých paragrafech se pak nacházela ustanovení, která se týkala všech oblastí soukromého i veřejného života jednotlivců bez rozdílu.

Kvalita právního předpisu se pozná i podle toho, jak dlouho vydrží v platnosti, a v tomto ohledu si VOZ vede více než dobře. Stále platí v Rakousku a Lichtenštejnsku. V Chorvatsku a polské Haliči pak platil do roku 1946 a inspirací byl pro srbský občanský zákoník z roku 1844. V Československu pak platil do roku 1950 a některé jeho části, například služební smlouvy (pracovní právo) až do roku 1965. Zajímavostí ovšem je, že jeho zásady jsou opět součástí českého práva, protože se jím inspirovali i tvůrci tzv. nového občanského zákoníku, který platí v České republice od roku 2014.

Autor je předseda Českého královského institutu