Podle současného průzkumu by kolem tří čtvrtin občanů naší republiky souhlasilo se zákonem, který by umožnil prokazatelně nevyléčitelně nemocným ukončit trápení spojené s čekáním na již neodvratitelný konec. Čekání velmi často spojené s bolestmi, tlumené různými léky, ale bolestmi nejen fyzickými, ale i psychickými, které postihují nejen samotného pacienta, ale i všechny blízké příbuzné, kterým nezbývá než útrpně přihlížet. Proti těmto třem čtvrtinám občanů stojí někteří poslanci, kterým je dána moc tuto občanskou většinu prostě ignorovat.

Žil jsem v Oregonu v době (v roce 1998), kdy byl přijat zákon, tehdy první v USA, který oregonským občanům, kteří se dostanou do takto bezvýchodné situace, umožňuje použít dávku léků, které jejich utrpení ukončí. Tento zákon byl výstižně pojmenován „Death with dignity act“ (Akt důstojného úmrtí). Pamatuji velmi dobře na časté diskuse v mediích, diskuse zákon obhajující, ale i zavrhující. Také jsem se tak trochu zúčastnil. Nakonec ale zvítězil rozum a zákon prošel oregonskou legislativou. Od té doby už následovala celá řada států Unie, státy Washington, Vermont, Massachuttes, California a další, ale také několik v EU. Odpůrci zákona nanášeli různé, často i nesmyslné argumenty, asi srovnatelné s těmi, se kterými přicházejí poslanci a senátoři v českém Parlamentu. Podívejme se na některé:

Lékař je vázán Hippokratovou přísahou. Tato přísaha je stará 2500 roků a za tu dobu byla v mnoha aspektech revidována. A je všeobecně známo, že v jiných zemích je tato přísaha již upravená nebo snad i zcela opomíjená. Bylo by možné souhlasit s touto přísahou, ale moderní době přizpůsobenou. Původně dokonce zakazovala lékařům „řezat do lidského těla“, tedy ve svém důsledku provádět operativní léčebné zákroky. Jistě nebyl problém toto z té krásné přísahy vypustit. Ale jsou tam i pasáže, které si protiřečí, a nic by nebránilo odborníkům celou přísahu upravit tak, aby vyhovovala dnešní, moderní době a lze věřit, že i moudrý Hippokrates by souhlasil. V přísaze se na příklad praví: „...lékařské úkony budu provádět v zájmu a ve prospěch nemocného dle svého úsudku...“ Tato věta skrývá jádro, které by si žádalo jasnou, srozumitelnou úpravu. Co je v zájmu pacienta? Je v jeho zájmu nekonečně prodlužovat jeho trápení prostředky, které umožňuje pouze dnešní, moderní lékařská věda? Je to vždy v pacientův prospěch? Ale i poslední tři slova „... dle svého úsudku...“. Tam lze vidět i skulinku, která lékaři umožňuje různě postupovat a rozhodovat v té nejdůležitější podstatě – v zájmu nemocného. Z hlediska prostě lidského je v zájmu všech, tedy v tomto případě ošetřujícího lékaře, aby dělal všechno pro to, aby pacient mohl žít. Důležité: ŽÍT! Máme teď ale na mysli smutné situace, kdy pacient dýchá (nebo v mnohých případech ani dýchat sám není schopný!), ale nežije. Je to situace, kterou lze nazvat živořením, trápením fyzickým, ale - pokud je schopen ještě vnímat - i trápením psychickým.

Jako křesťan nemůžu s takovým zákonem souhlasit. Křesťané věří, že Pán všemohoucí člověku dává život a On jediný může rozhodnout kdy a jak jej ukončit. Myslím, že v dnešní době není už mnoho lidí, kteří takto myslí či tomu tak věří. Víme dobře, jak vzniká život. Pán Bůh jediný má právo život ukončit? Byli jsme a stále jsme svědky, kolika milionům nešťastníků končily a stále končí životy ve válkách, vraždách, různých epidemiích – snad nebudeme tvrdit, že je to pod kontrolou Boží milosti? Tedy, vážení dobří křesťané v našem Parlamentu, odpusťte mi, jsem přesvědčen, že nemáte právo rozhodovat takovýmto způsobem o osudech svých občanů. Ten zákon by byl pouze pro toho, kdo jej bude – zcela dobrovolně – chtít využít, a vůbec nebude přikazovat vám, abyste jej využili vy, vůbec vám nebude bránit umírat a umřít podle Boží vůle. Náboženství nepatří do Parlamentu. To by si měl každý, kdo se nechává spoluobčany volit, uvědomit. Pokud mu to ale přece jen jeho víra nedovolí, nemá právo jen z důvodu náboženského přesvědčení volit proti. Má vždy plné právo se hlasování zdržet, aniž by musel zdůvodňovat proč.

Zákona by bylo možno zneužít. Cožpak jste, milí páni poslanci, někdy schválili nějaký zákon, kterého by nebylo možné zneužít? Proto přece máme Ústavu a další zákony, které možnostem zneužití zabraňují. Toto opravdu není argument, který u rozumných lidí obstojí. Hlavní institucí, která bude rozhodovat o tom, za jakých okolností se nevyléčitelně nemocnému umožní zákona využít, bude lékař nebo možná dva (např. v Oregonu). Pokud někdo z poslanců bude argumentovat možností zneužití, bude to urážkou lékařů, prostým vyslovením nedůvěry v jejich kompetenci, ale i jejich charakteru. Za dvacet let oregonského zákona nedošlo k jedinému případu zneužití. Nemám přesná, nová čísla, ale asi 1400 občanů si v Oregonu vyžádalo léky k ukončení života a jen asi 60 % je požilo. Ostatní zemřeli dříve, nežli je podle zákonem určených postupů mohli použít.

Dalším argumentem je poukaz na současnou vysokou úroveň hospicové a paliativní léčby. Snažme se pominout různé negativní zkazky, které mluví o opaku. Věřme, že hospice se starají svědomitě o nebohé pacienty, kteří se dostali do jejich péče a trpělivě čekají, až si je pán Bůh vezme na věčnost. Jsem už ve věku, kdy se mě to může týkat, a několik mých příbuzných, přátel nebo známých v této situaci už bylo a už tady nejsou. Měl jsem příležitost a mám smutnou zkušenost takové pacienty vidět. Nebyl to dobrý pohled a člověk se snažil zadržet pláč při návštěvách, kdy mě pacient už ani nevnímal. Ještě žil? Ano, ještě dýchal! Nebo jen živořil? Určitě to druhé!

Nikomu nepřejme dostat se do takové situace. Nikdo ale neví dopředu, co ho čeká. Přejme si ale, aby v Parlamentu zvítězil rozum a dal nám možnost důstojně zemřít, až náš vláček dojede do konečné stanice. Tento zákon je jeden z mála zákonů, který nikomu nic nezakazuje, nikomu nic nepřikazuje, nikoho v ničem neomezuje - jen občanům umožní, aby mohli svobodně rozhodnout o způsobu a času zakončení své životní poutě.