Jeden můj známý razí teorii, že pokud v Česku existuje otloukánek napříč politickým spektrem, je to motorista. Argumentuje tím, že v naší vlasti máme jednu z nejvyšších spotřebních daní na pohonné hmoty v Evropě, platíme dálniční poplatek...

Během nedobrovolného pobytu v jedné takové koloně po cestě za mým oblíbeným vinařem do, Valtic jsem si vzpomněl na jeden text publikovaný v časopise Ekonom. Dal jsem si tu práci a článek nakonec našel, jedná se o, Ekonom č. 24/2014. Podle výpočtů odborníků Ostravské univerzity činil v roce 2014 náklad ztraceného času na jednu hodinu kongesce na D1 při stanovené intenzitě provozu 8 148 857 korun. Netuším sice, jak kolegové k výpočtu dospěli, nemám ovšem sebemenší důvod tento zpochybňovat. A docela by mě zajímalo, kam se posunula částka během dalších let.

Proto mě oslovil článek ohledně problematiky odtahů, na který si dovoluji tímto, z pozice ekonoma, řidiče, majitele vozidla a dálniční známky, reagovat. Text pojednává o pozměňovacím návrhu k Zákonu o provozu na pozemních komunikacích. Ačkoli jsem této problematice opravdu dalek, zaujala mě pasáž, podle které by měl o odtahu havarovaného vozidla rozhodovat nikoli jeho vlastník, jak je tomu doposud, ale správce komunikace, který je podle zákona povinen vykonávat její správu zahrnující zejména její pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy. V případě dálnic je správcem nepříliš populární ŘSD. Návrh prý rozzuřil nejen samotné řidiče...

Bohužel jsem v první řadě nepochopil, které řidiče návrh rozzuřil? Menšinu těch, kteří se z jakýchkoli důvodů stali účastníky dopravní nehody a touží si vybrat odtahovou službu podle svých preferencí? Nebo drtivou většinu těch, kteří musí trávit desítky minut, někdy i hodiny, čekáním na odtahovou službu ve stále narůstající koloně? Opravdu nejsem skalním fanouškem ŘSD, nicméně nevidím nic pobuřujícího na tom, když správce odpovědný za konkrétní majetek určuje na víceméně vlastním území pravidla hry. A ten, komu tato pravidla nevyhovují, může zvolit cestu po okreskách, což bývá ostatně častým jevem.

Ve zmiňovaném textu, za kterým stojí mně neznámá nezisková organizace, se píše rovněž o tom, že pokud na příkaz dopravní policie rozhodne o odtahu na dálnici její správce, může to provětrat peněženku řidiče havarovaného vozidla. Nejspíše ano. Na druhou stranu, kdo nahradí finanční ztráty řidičům čekajícím na odtah v nekonečných kolonách? Nemělo by v takovém případě platit, že zájem desítek, mnohdy stovek řidičů na co nejrychlejším zprovoznění dálnice, by měl být nadřazen zájmům jednotlivce, případně jeho pojišťovny?

Zároveň předem souhlasím s možnou námitkou, že rozhodující pravomoci PČR a ŘSD se nemusí automaticky rovnat co nejrychlejšímu a kvalitnímu odtahu. Na druhou stranu ovšem budu mít v případě vzniklého problému možnost a nezpochybnitelné právo vznášet dotazy, případně podnikat právní kroky předem jasným směrem. Představa toho, že bych dejme tomu po hodině strávené v koloně běžel zjišťovat jméno pojišťovny, jejíž odtah je neznámo kde, je totiž na hony vzdálena realitě. A z pozice plnohodnotného účastníka silničního provozu mám plné právo vědět, kdo je na dálnici šéf.

A věta, která mě pobavila a vyděsila na závěr. Pojišťovny prý s největší pravděpodobností nebudou chtít proplatit odtažení vozidla, které samy nezařídily. Ač ve finančnictví vcelku zběhlý, nemyslím si, že by se pojišťovny měly zabývat organizací odtahů. Je to asi stejné, jako kdyby majitel hořící nemovitosti nechal tuto lehnout popelem a ohrozil polovinu vesnice, protože hasiče, kteří dorazili jako první, neposlala jeho pojišťovna.