Bývalý dozorce v kriminálu Minkovice žádal po státu satisfakci pro „nemajetkovou újmu“, jež vznikla jeho dlouhým stíháním. Nejspíše tedy cítil, že byla poškozena jeho čest.

Adekvátní částka, kterou požadoval po státní instituci (rozuměj po všech daňových poplatnících), byla v jeho očích vyčíslena na 5 miliónů korun českých. Soud mu nakonec přiřkl hanebných 70 tisíc korun a náhradu 50 tisíc za dlouhé soudní líčení.

Onu trpkou újmu na své cti pocítil v době své instalace jako radního za stranu, jež má v názvu stejný termín jako zcela zbytečný ústav studující zločiny právě této stávající parlamentní entity. Při prvním setkání mu hejtman za Liberecký kraj pan Půta odmítl podat ruku, stejně tak učinili i někteří radní. To nepochybně zranilo citlivou duši pana Vondrušky, který svou minulost sadistického bachaře jednoznačně vyvrátil ve svém bestselleru nazvaném „Z druhé strany katru“.

Pan Vondruška považuje všechna tvrzení politických vězňů v Minkovicích za obyčejné pomluvy. Byly sice jisté indicie, jako kupříkladu tvrzení velitele tohoto nápravného ústavu, že na Vondrušku chodily stížnosti a že byl „vůči vězňům příliš iniciativní“, případně tvrzení samotných vězňů o tom, že je bezdůvodně mlátil obuškem. Pan Vondruška však jen vykonával svou práci a byl nesmiřitelný k přestupcům zákona. Tedy zejména oněm podvracečům státního zřízení, kterým bylo nutné věnovat zvýšenou péči v rámci převýchovy ztroskotance a zaprodance na uvědomělého budovatele socialismu.

Jak správně uvedl v roce 2013 předseda senátu libereckého soudu Pavel Pachner, je tvrzení politických vězňů v Minkovicích o násilném chování Josefa Vondrušky neprůkazné. V oné minkovické káznici byly samozřejmě široké možnosti podat na násilné chování dozorců stížnosti, kterým strana a vláda věnovala zvýšenou pozornost. Navíc - co si budeme povídat - tvrzení nějakého mukla „intelektuála“ vůči poctivému členu Komunistické strany Československa je vždy jednoznačně založeno na výmyslech a pomluvách.

Odvolací soud nyní jednoznačně prokázal bachařovu nevinu. Navíc - jak řekl předseda senátu pan Pavel Veleman - ono nepodání ruky hejtmana poctivému komunistovi byl „bezprecedentní incident“, neboť - jak známo - existuje u nás presumpce neviny. S tím má člen KSČ Vondruška bohaté zkušenosti, protože za režimu, v němž byl členem ústavou potvrzené vládnoucí strany, byla tato presumpce neviny u nás ctěna nad všechny tehdejší devizové rezervy. Preventivní zavírání nepohodlných jedinců bez udání důvodu, jejich mlácení a vyvážení v zimě ven za město atd. jsou jen kavárenské zkazky, jež nelze doložit z nezávislého zdroje a rozhodně nemohou být pro soudce dokladem zhůvěřilosti soudruhů ze Státní bezpečnosti. Jde bez diskuse o nenávistné projevy těch, kteří chtějí za každou cenu hanobit slušné členy strany.

Jak ještě správně dodal předseda senátu Veleman, jde v těchto případech o postoje současné společnosti, která je dlouhých třicet let po převratu stále obtěžkána iracionálními náladami, které zatracují vše dobré, co bylo v socialismu vytvořeno. Do těchto výdobytků jistě patřily i trestnice pro názorové odpůrce, kteří spáchali ohavné zločiny třeba poukazováním na lidská práva, svobodu myšlení a pohybu, snahou žít jinak, než jim správně linkovala KSČ. Nejhorším činitelem jsou dle pana soudce média, která se chytají každého náznaku, aby mohla dehonestovat ony poctivé a uvědomělé soudruhy minulé éry.

Pan Josef Vondruška - čestný a spravedlivý muž - se nebude proti mizernému odškodnění odvolávat. Jak pravil moudře, současná společnost ještě není natolik vyzrálá, aby pochopila všechny pohnutky mysli a postoje těch, kteří s nadšením a neutuchající pílí střežili Leninův a Stalinův odkaz proti hnilobě Západu. Jak se zdá, ke správnému světonázoru se začínají klonit i členové ctihodné soudcovské unie, která se staví k těmto lidem nestranně a se vší odpovědností spravedlivě. Jen jim ještě dělá problém stanovit onu adekvátní sumu odškodnění poctivých soudruhů, neboť čest komunisty je prakticky nevyčíslitelná.