Jen malokteré téma vyvolavá tolik emocí a je cílem tolika nelogických argumentů jako problematika kouření ve ve veřejných prostorech. Už od 60. let, kdy se škodlivost kouření začínala prokazovat, se argumentační uroveň drží na obou stranách sporu na velmi nízké úrovni. Zastánci kouření poukazovali na kmety-silné kuřáky, kteří zemřeli po devadesátce, většinou po srážce s náklaďákem. Odpůrci se omezovali na snahu prokazovat, že kouření je opravdu zdraví škodlivé. To se úspěšně podařilo. S vítězstvím v tomto základním souboji se však odpůrci kouření nespokojili.

Antikuřáci ve svém „svatém“ tažení proti kouření jako takovému si vytyčili za cíl donutit všechny kuřáky, aby s kouřením skoncovali. V USA se nejprve tažení proti kouření zaměřilo na image. Masivní kampaň, často za veřejné peníze, se s pomocí různých celebrit snažila lidem doslova vtlouci do hlavy, že kouření není „cool“. Tato propagandistická kampaň, která mimochodem tragicky selhala, šla ruku v ruce s útokem na tabákové společnosti, které byly žalovány u soudů za to, že o škodlivosti kouření nedostatečně informovaly.

Miliardové částky, které se na výrobcích cigaret podařilo vysoudit, motivovaly mnoho amerických právníků k žalování prakticky kohokoliv za cokoliv s vidinou velkého obohacení. Od doby, kdy je na každé krabičce velký nápis, že vás cigarety pomalu a bolestně zabijí, jsou možnosti žalob omezené. Pozornost protikuřáckých křižáků se tedy obrátila na samotné spotřebitele a už několik let je tedy možné přestat mluvit o boji proti kouření a naopak začít toto období označovat jako tažení proti kuřákům.

Tažení proti kuřákům

Po opatrných začátcích, kdy se kouření nejprve zakazovalo v letadlech, ve vlacích, na úřadech a jiných veřejných prostorech, stále nepřicházely výsledky. V případě zastávek MHD nebo státních institucí byla tato snaha dokonce sympatická, jelikož jsou tyto prostory placené z veřejných peněz a kuřáci jejich užívání nekuřákům často znemožňovali.

Tažení proti kuřákům se však v posledních letech dostalo především v Evropě do daleko vyšších obrátek. Odpůrci kouření ve svém rozhořčení a se zarudlýma očima lobbují u politiků, aby vydávali další a další zákazy, a ztěžovali tak kuřákům život. Ve fázi, kdy začalo docházet k zákazům kouření v restauracích, se ale dostali do zásadního konfliktu s vlastnickými právy. I v České republice se o zákazu kouření v barech a restauracích začalo mluvit jako o evropském trendu hodném následování. Argumenty odpůrců však byly, v souladu s historií moderního boje proti kouření, naprosto scestné a většinou se omezily na nenávistné ječení na kuřáky, že jak si mohou oni dovolit kouřit jim pod nos, když oni se chtějí v klidu najíst.

Restaurace už nejsou státní

Pokud bychom stále žili v komunismu, kdy všechny restaurace a jídelny byly státní, tak by to mohl být správný argument, jelikož by patřily i nekuřákům, a ti by tedy měli právo na nezakouřené prostředí. Nestačilo by to argumentačně asi na plošný zákaz, ale dal by se prosadit určitý podíl nekuřáckých zařízení. Stejně tak by ovšem podle stejné logiky mělo být určité množství restaurací vyhrazeno pro vegetariány, ale také pro milovníky italské, francouzské nebo ruské kuchyně a nesmíme zapomínat na početnou skupiny příznivců kvalitního jihoamerického hovězího. Jak dobře stát potřeby jednotlivých skupin („de facto podílníků Restaurací a jídelen“) uspokojoval, je historicky dobře doloženo a mnozí to stále mají v živé paměti.

V současné době však každá restaurace patří nejakému konkrétnímu majiteli, a tedy on jediný může rozhodovat, jakým způsobem se v jeho prostorech je nebo není možné chovat. Toto mimo jiné hezky ukazuje, do jaké ideologické kategorie odpůrci kouření, možná i nevědomky, patří. Pokud je nekuřáků opravdu tolik a je pro ně kouř opravdu tolik nepříjemný, mohou svobodně změnit restauraci.

Právo na restauraci neexistuje

V této chvíli většinou odpůrci kouření vytahují dvě rozšíření základního argumentu. Nejprve, většinou s poukazem na nějakou specifickou lokalitu, tvrdí, že žádné nekuřácké restaurace neexistují. Toto prostě není pravda. Jistě, nekuřácká restaurace není vždy přesně tam, kde bychom chtěli, ale to není ani mnoho jiných obchodů. Pokud chci určitou službu, musím se alespoň elementárně zamyslet nad tím, kam jít. Mít nekuřáckou restauraci, stejně tak jako železářství nebo obchod s uměleckými potřebami všude, kde se mi zrovna zamane, není právo moje ani nikoho jiného. A není pravda, že nekuřácké restaurace vůbec neexistují. U podniků kde se podává dobré jídlo, je to dokonce většina, protože každý chápe, že kouření zážitek z dobré kuchyně spolehlivě zničí. Dokonce i některé bary ještě před přijetím nového zákona zavedly nekuřácký režim.

V atmosféře celoevropské hysterie a nátlaku se česká forma protikuřáckého zákona ukazuje jako neuvěřitelně umírněná. Jediné, co přikazuje, je jasné vyznačení, o jaký typ zařízení se jedná. To se z čistě liberálního hlediska může jevit jako poněkud nadbytečné, ale je to lepší než explicitní omezení vlastnického práva. Škody na soukromém vlastnictví jsou minimální a množství restaurací s nekuřáckým symbolem, které je na ulicích vidět, usvědčuje každého nekuřáckého diktátora z omylu, když tvrdil, že žádné nebudou.

Je mi jasné, že motivací pro tuto formu zákona byla, spíše než osvícenost, kombinace osobních preferencí poslanců a úspěšného lobbingu tabákových společností. Nicméně v ovzduší celospolečenské antikuřácké hysterie se přesto jedná o zákon, na který můžeme být v podstatě hrdí.

Autor je nekuřák a osobně kouření nesnáší

Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce