Ústavní soud nedávno rozhodl spor, který může na první pohled působit jako právnická marginálie – šlo o výši odškodnění za sedmnáct (sic!) let trvající nezákonnou exekuci. Muž, jehož život se po tuto dobu odehrával v sevření státní moci, požadoval téměř 790 tisíc korun. Ministerstvo spravedlnosti mu přiznalo jen 350 tisíc, civilní soudy částku navýšily na „úžasných“ 369 917 korun. Ústavní soud stížnost odmítl s tím, že odškodnění je přiměřené a prý odpovídá evropským standardům.

Plénum našeho soudu soudů přitom konstatovalo, že „za standard ochrany požadované Úmluvou lze označit přibližně 45 % toho, co by přiznal Evropský soud pro lidská práva“. Jinými slovy: české soudy se spokojí ani ne s polovičním standardem oproti Štrasburku, protože to je podle nich ještě „furt dost“.

Soudce zpravodaj nálezu docent Zdeněk Kühn navíc argumentoval, že česká praxe je srovnatelná s Německem či Nizozemskem, a že vyšší satisfakce poskytuje jen Francie. Do tohoto zdánlivě klidného konsenzu ale vstoupil zajímavý disent ústavního soudce Jaromíra Jirsy. Označil závěr většiny za „spíše absurdní“ a upozornil, že pokud se výše odškodnění nebude automaticky přizpůsobovat inflaci a změnám životní úrovně, dochází k faktickému snižování ochrany základních práv.

Připomeňme, že článek 36 odst. 3 Listiny výslovně zaručuje každému právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jestliže se stát odškodnění tváří v tvář inflaci „zakonzervuje“, pak se ústavní právo stává pouhou formální skořápkou.

Prostředek nápravy, nikoliv odměna

Satisfakce za průtahy či nezákonná řízení není odměnou, ale prostředkem nápravy. Je to vyslaný jasný signál (řečeno slovníkem Petra Fialy), že stát si uvědomuje vlastní pochybení a bere vážně utrpení, které jednotlivci způsobil.

Pro pět ran do ústavně-právní čepice, pakliže se výše náhrad nebude vyvíjet s ekonomikou, bude spravedlnost čím dál vzdálenější od reality. Občan získá částku, která možná před deseti lety mohla působit důstojně, dnes však pokryje sotva zlomek toho, co by měl reálně obdržet.

Dle názoru autora tohoto komentáře soudce Jaromír Jirsa správně varuje, že tímto přístupem se snižuje samotný ústavní standard. Ochrana základních práv není statická, nemá být zmrazena v čase. Musí reagovat na realitu života – na to, že peníze ztrácejí hodnotu, že lidská důstojnost není a nesmí být laciná komodita.

„Život je jinde,“ uzavírá Jirsa poeticky své stanovisko. A míří přesně: právo, které se nevyvíjí, se od života vzdaluje. A stává se bezzubým. Možná až směšným.

Citovaný případ je víc než jen „účetní spor“ o tisíce korun. Je to zrcadlo, zda český právní řád považuje občana za partnera hodného spravedlivé kompenzace, nebo jen za položku ve statistikách ministerstva. Soudce Jirsa připomněl, že spravedlnost není o matematice ani o srovnávacích tabulkách s Německem či Nizozemskem. Je o respektu k lidské důstojnosti. Nota bene přiznaných 369 tisíc korun není o mnoho více než jeden měsíční (nikoliv roční) plat ústavního soudce v ČR.

Takže za 17leté dlouhé průtahy a nezákonnou exekuci by bylo spravedlivé přiznat určitě více, v tom má soudce Jirsa pravdu.