30 let po změně režimu se o případy zavražděných osob na hranicích tzv. „železné opony“ začíná zajímat německá prokuratura, pohříchu jen o občany německé národnosti.

Jako modelový případ je připomínána vražda mladého muže Hartmuta Tautze, jenž byl roztrhán psy zhruba 20 metrů od tehdejší hranice mezi ČSSR a Rakouskem poblíž Bratislavy. Nešlo o náhodný střet jedince, snažícího se dostat ven ze socialistického blahobytu do kapitalistického pekla, s nějakým vořechem. Šlo o speciálně vycvičené psy, kteří měli své označení SUP (samostatně útočící pes). Byli drženi v kotcích, úmyslně cvičení k zuřivosti vůči lidem.

V roce 1986 již nebyly hraniční dráty pod vysokým napětím (lze s úspěchem pochybovat, že šlo o jakési humanitární gesto, spíše už nebyly peníze). Hledalo se tedy jiné řešení, které by umožnilo v co nejrychlejším čase dostihnout „narušitele“, a to zejména v místech, kde prostě nešlo vystěhovat množství obyvatel tak, aby hraniční pásmo bylo dostatečně široké. Psy dokonce nebylo nutné vypouštět ručně, kotce byly ovládány tak, že dvířka otevřel impuls pohybem na drátěném zátarasu. Psi byli vycvičeni tak, že ve dvojici jedince dostihli, povalili na zem a poté...

U tohoto případu víme, že psi se jmenovali Roby a Rišo. Psovodi se jmenovali Ivan Hirner a Oldřich Kovář.

Hartmut Tautz utrpěl strašlivá zranění. Byl de facto skalpován, další poranění psími čelistmi měl ve tvářích a na stehenní kosti. Přesto - jak se později prokázalo - nemusel zemřít, pokud by mu byla poskytnuta ihned odpovídající lékařská pomoc. Jelikož však oba členové PS nejprve zjišťovali, jestli je Hartmut Tautz sám, byl nešťastník odvezen mnohem později k lékařské pomoci, kdy se již plně rozvinul hemoragický šok, který již nešlo zvládnout.

Případ byl sice postoupen k řešení vojenské obvodové prokuratuře (konkrétně JUDr. Tiboru Gaplovskému), nicméně závěr byl takový, že „vše bylo učiněno v souladu se zákonem o ochraně státních hranic“.

Nalezení opravdových viníků není samozřejmě těžké. Nebyli to zmínění dva členové PS, které by v případě zdařilého úniku jedince přes hranice čekaly tvrdé tresty v Sabinově, a jistě to nebyli ani dva zmínění vlčáci. Plnou vinu nesou ti, kteří tento nelidský systém tzv. ochrany státních hranic instalovali a udržovali v chodu. Kupříkladu JUDr. Gustáv Husák, generální tajemník KSČ, Milouš Jakeš, dobře vypadající důchodce, kterému je poskytována v této zemi jistě vysoká pense a dokonalá zdravotní péče. Lubomír Štrougal - předseda vlády ČSSR, kterému se rovněž dobře daří v jeho pokročilém věku. A nepochybně další a další pohlaváři, jejichž jména nejsou tolik známa, nicméně na jejich rukách lpí krev Hartmuta Tautze.

Zmíněné vyšetřování se týká pouze 4 německých občanů (tehdejší NDR). Ústav pro dokumentaci zločinů komunismu popisuje 266 lidí, kteří byli v letech 1950-1989 zabiti při pokusu o překonání státní hranice. Jejich jména už dnes nikomu nic neřeknou, dokonce se u některých dodnes neví jejich jméno a původ.

Je otázkou, jestli zmíněné vyšetřování společné česko-německé komise nakonec dostane někoho před soud. Čas výrazně pokročil, některé věci už společnost tolik nepálí, aby jim věnovala větší pozornost. Mnoho pachatelů se ze svých činů již zodpovídá ve zcela jiné než pozemské dimensi.

Příslušníka SS Antona Mallotha, kterého v jeho pokročilém věku téměř 90 let, navíc nemocného generalizovanou zhoubnou chorobou, přivezli k soudu v roce 2001 na vozíku, aby si vyslechl, že je hnusný sadistický zločinec, který páchal své zločiny v Malé pevnosti v Terezíně. Nikdo už nepožadoval nějaký trest odnětí svobody atd. Jen bylo třeba jasně ukázat, že ten bezbranný stařeček byl v dřívější době sadistický vrah a že kohokoliv může světská spravedlnost doběhnout i v posledních dnech jeho žití.

Paradoxem naší doby zůstává, že i my máme naše „Mallothy“, kteří místo trestu či aspoň sdělení viny a všeobecného opovržení klidně rozdávají svá „moudra“, píší své paměti a nemají nepochybně ekonomickou nouzi. Na rozdíl od těch, kteří jen chtěli odejít pryč z jejich područí a jejichž jména už znají nejspíše jen jejich pozůstalí.

Pomník známým i bezejmenným obětem komunistického teroru na hranicích v Mikulově (tomvod)

Prameny: Luděk Navara: Příběhy železné opony, nakl Host, Brno 2006