PRÁVO: Bohové chodí v taláru
Tento názor na nezávislost soudní moci se pokusil změnit v dějinách České republiky pouze Pavel Rychetský, ještě v době, kdy byl ministrem spravedlnosti. Dnes už může jenom prohlásit, že na kauzu Ivy Brožové má jiný názor než příslušný senát Ústavního soudu, jehož je předsedou. Rychetský má nyní pokračovatele. Mladý, extrémně korektní a solidně odborně vybavený současný ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil opět přišel s myšlenkou, že je třeba změna, když už soudcovská samospráva nefunguje a kárné senáty, u nichž se řeší prohřešky soudců, rozhodují jako v Limonádovém Joeovi. Tedy: padouch, nebo hrdina, všechno jedna soudcovská rodina... Pospíšil usoudil jako Rychetský, že by bylo dobré do rozhodování soudců vnést nezávislý prvek v podobě nesoudcůprávníků z řad advokátů či právnických akademiků.
Odezvou byl poprask a protesty šéfů Soudcovské unie, kteří jsou přesvědčeni, že nikdo jiný než jejich kolega z kanceláře nemá právo hodnotit kvalitu jejich práce, natožpak je trestat za to, že třeba nic nedělají, a daňoví poplatníci pak platí na základě rozsudků evropských soudů za jejich nečinnost stamiliony.
Je nepochybné, že za posledních pět let mělo přijít o talár více soudců než ten jeden jediný, kterého skutečně soudcovská samospráva odstavila. Odběr dětské pornografie byl už silné kafe i na ty, jimž nevadí propouštění vrahů z vazby kvůli nedbalému výkonu funkce. Tresty za velmi vážné prohřešky jsou opravdu směšné – obvykle jde o krátkodobé snížení platu. O jeho výši nakonec ani zdaleka nerozhoduje výkonnost a kvalita soudců měřená třeba tím, jak jejich rozsudky obstojí v odvolacím řízení.
Šéfové jednotlivých soudů se totiž kvalitou práce svých soudců a tomu odpovídající výší platů nesmějí zabývat, protože by podle převládajícího právního názoru narušili soudcovskou nezávislost. A ta se podle dosud zveřejněných výroků představitelů soudcovské samosprávy neodvíjí od kvalifikace, morální integrity, životní zkušenosti a čestnosti, ale výhradně od výše platu a funkčního zařazení.
Možnost odvolat předsedu soudu, což je zcela evidentně jen manažerská funkce, která nemůže mít na rozhodování jednotlivých soudců dotyčného soudu pražádný vliv, je také naprosto legitimní záležitost, kterou se ministr Pospíšil pokouší prosadit, ale nejspíš se to nakonec ani jemu nepodaří.
Ale řekněme si objektivně: se soudcovskou kulturou to těžko může být jiné než s kulturou politickou. Moc soudní a zákonodárná jsou siamská dvojčata, která spolu musí nějak vycházet, a v určitém věku zkrátka páchají alotria stejně jako běžní pubescenti. Čas pro určité reformy však nazrál. Přinejmenším pro tlak na to, aby soudcovská samospráva fungovala alespoň tak nestranně jako samospráva advokátská. Ale třeba i na to, aby se začalo uvažovat o rozdělení soudcovského mandátu na dvě období. To první by bylo na dobu určitou, během které by soudce prokazoval své odborné schopnosti a morální integritu. To druhé na dobu neurčitou, tedy na doživotí, kdy by byl schopen soudit čestně a nestranně i své vlastní kolegy. Tak to nakonec funguje i v právně nejvyspělejších zemích.
Času není nazbyt, justiční kultura také potřebuje čas na svou kultivaci. Je to stejné jako v britské anekdotě, kde se Američanka, která se čerstvě přistěhovala na anglický venkov, dotazuje souseda, jak se dá vypěstovat tak krásný trávník. „Je to úplně jednoduché,“ říká soused. „Jednou za týden posekat a dvakrát týdně pokropit.“ A na konstatování nové sousedky, že pak na tom opravdu není nic obtížného, dodá: „Určitě ne. Když se bude vaše rodina držet tohoto receptu, tak za tři sta let budete mít úplně stejný trávník jako já.“
Takže, pane ministře, s chutí do toho. Alespoň zkusit první posekání určitě stojí za to!
MfD, 29.5.2007
