Když se někdo ve veřejném prostoru rozhoduje pro uspořádání bohulibé akce a vrhne se do toho přímo po hlavě, když chce tzv. páchat dobro, tak to vždycky myslí dobře a vždycky to špatně dopadne. Je také takové klišé, že malé dítě nevěří, že jsou kamna horká, dokud si na ně nesáhne a nespálí se. Myslím si, že toto v mnohém směru platí o iniciativě Bez trestu, která se nyní šíří veřejným prostorem.

Advokátka Lucie Hrdá dlouhodobě bojuje za práva obětí sexuálního násilí, které jsou, pravda, ať již jde o ženy, děti, ale i muže, ostrakizovány a často vytěsňovány z mysli všech příslušných orgánů i celé společnosti jako ti, kteří si za to mohou. Bez trestu však trochu začíná být bojem, kdy účel světí prostředky.

Začnu hned zostra. Kdo si vzpomene na pana Jana Šafránka? Nikdo, na první dobrou to nikomu nic řekne. Dostal 4 880 000 korun za neoprávněné odsouzení za znásilnění, které nespáchal a za které strávil rok ve vězení. Najděte si to případně v roce 2013 a přečtěte si celou story. Je dost signifikantní.

Jaké postoje Bez trestu vidím jako špatné? Že pod pláštíkem návrhu „pojďme diskutovat o povinném vzdělávání soudců a státních zástupců v oblasti sexuálního násilí“ se vnucuje představa, že povinné vzdělávání v konkrétní partikulární oblasti je správnou cestou. Není správnou cestou. Všeobecné vzdělávání soudců a státních zástupců má moji podporu a dokonce i povinné všeobecně vzdělávání, ale ne v jedné konkrétní partikulární oblasti. Nápadně připomíná cestu k povinnému vzdělávání, kterou jsme zažili my před rokem 1989 a kterou ostatně zažívá každý, kdo se zúčastní jakékoliv dobrovolně povinné akce, a opravdu to myslím pejorativně.

Takovéto dobrovolně povinné vzdělávání totiž hlavně vyvolává zejména hluboký odpor u většiny z těch, kteří se takového dobrovolně povinného vzdělávání zúčastní. Tudíž když už vzdělávat, tak možná v oboru viktimizace či obecně lepšího pochopení obětí všech druhů trestných činů, ale i to bych nikdy raději nenařizoval nikomu, pokud nechci, aby ten, kdo rozhoduje, byl jenom naštvaný, že takovou věc musí zkoumat a rozhodovat.

Co mě také upřímně děsí, je naznačování, že problém je v tom, že většina znásilnění není ohlášena, protože se oprávněně domnívají poškození a poškození, že to nemá smysl, neboť pachatel většinou vyvázne s podmíněným trestem a takový podmíněný trest žádným trestem není.

Očekával bych od právníků, že mají porozumění o věci, protože podmíněný trest podmíněným trestem je, očekával bych tvrdá data, která ostatně celkem přesvědčivě vyvrátily i již zveřejněné studie v reakci na tuto iniciativu, které se týkají porovnání toho, že osoby, které se dopustí znásilnění, končí ve vězení jako prvotrestaní mnohem častěji než osoby, které se dopustily ublížení na zdraví, tedy „obyčejného“.

Jaký je profesní a odborný dopad takových úvah? Žádný. Vyvolávaly pouhou vášeň, snahu odsoudit a tvrdě potrestat, nesmlouvavě a přísně. Co to přináší? Nepřináší to vůbec nic.

Naopak studiem rozsudků, které jsou zveřejněny na stránce Bez trestu, lze dospět k tomu, že soudy se na věc dívají mnohem lépe než dříve, a to v tom, že ukládají povinnost pachatelů, aby poškozeným hradili odškodnění vyjádřené v penězích, tedy náhradu jak materiální, tak nemateriální újmy, prostě odškodnili jejich útrapy a zlo, kterého se jim dostalo. Tomuto trendu se říká restorativní justice a považuji ho za velmi dobrý, neboť směřuje k podstatné věci.

K odklonu od toho, že stát, který má jinak oprávněný monopol na trestní právo, tady netrestá proto, aby dokázal svoji svrchovanost nad svými občany, ale používá trestní právo zejména pro to, aby výraznými silovými prostředky přispěl k odškodnění toho, co se stalo. Pro oběť je samotná sankce nikoliv to nejpodstatnější. Pro oběť je nejdůležitější její osobní odškodnění toho, co se stalo. Bohužel v těchto krutých věcech není jiná cesta zpravidla než odškodnění v penězích.

Ano, aby se člověk ve veřejném prostoru prosadil a aby na některé téma poukázal, je nutné být kontroverzní, hlasitý a já nevím co ještě. Nicméně, rozhodně to neopravňuje nikoho, aby vypouštěl džina z lahve a snažil se vsugerovat, že absolutní přísnost na znásilnění, ale ostatně i na cokoli, je řešení tohoto problému. Tresty u nás máme na všechno dost vysoké a vytvářejí jen recidivu, vysokou vězeňskou populaci a snižují radikálně možnost nápravy pachatele. Obětem nepomáhají v ničem.