Jejich uplatnění na církevní majetek bylo čistou komunistickou zvůlí

Představitelé dnešní oposice se snaží vzbudit na veřejnosti dojem, že současný vládní návrh na majetkové vyrovnání státu s církvemi bourá konvenční politická tabu. Výslovně to zaznělo během rozpravy v poslanecké sněmovně, kdy se předseda ČSSD Bohuslav Sobotka svěřil se svou obavou, že nastalé spory "by koneckonců ve svém výsledku mohly prolomit restituční hranici 25. února 1948 a potenciálně narušit ty majetkové poměry, které byly dány dekrety prezidenta Beneše." Ke svému stranickému chefovi se připojili jeho přátelé Hašek a Seďa, navíc ještě komunista Grospič a čerstvě obrozený národní socialista Škárka (3. a 7. 2. 2012). Lenka Procházková, spisovatelka, která se v literatuře nejvíce proslavila tím, co o ní napsal Ludvík Vaculík, vstala hrdinně z lože bolesti a strašila lidi Benešem v pořadu Hyde Park (ČT24, 9. 2.) Pochopitelně jim sekundovalo pořád ještě dosti rudé Právo.

Tak jak je to tedy? Přijde snad Vítězný únor o pel své neposkvrněnosti a Benešovy dekrety se zřítí do prachu? Vždyť přece návrh zákona počítá mezi majetkové křivdy i "odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy" (§ 5 písm. a)? Jak je tedy možné zachovat hranici února 1948, když se budou nahrazovat konfiskace podle zákona z července 1947? Vysvětlení je trojí. Především ke skutečné konfiskaci došlo až po únorovém převratu, neboť teprve v lednu vláda schválila klíčové nařízení č. 1/1948 Sb., stanovující přesný mechanismus přebírání majetku počínaje 1. březnem. Pak to šlo ovšem ráz na ráz: zatímco určená komise ještě projednávala provedení revise na konkrétním statku, ministerstvo zemědělství již odesílalo výpověď z hospodaření. Dějiny se přece vítězů na podobné maličkosti neptají, že ano? Komunisté po převzetí moci též ignorovali § 7 citovaného zákona, který počítá s náhradou za odebraný majetek "ve výši ceny obecné", míněna ovšem výše z let 1913 až 1915. Ani tato mizivá náhrada nikdy nebyla vyplacena, čímž zákon nedošel svého naplnění.

Snad by tedy stačilo vyplatit zákonem předpokládanou náhradu a bylo by vše v pořádku? To by určitě nebylo. V zásadě podobný postup navrhl roku 2008 Topolánkův kabinet: výplatu náhrady v běžných cenách, ovšemže v cenách své doby a ne v cenách z roku1915 nebo 1946. A vzpomínáte na ten pokřik, co se kolem strhnul?

Další argument praví, že takřka doslovné ustanovení se nachází v zákoně č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě: ani tato norma nebrala na vyvlastnění podle zákona č. 142/1947 žádný ohled (§ 6 písm. b). Vadilo to tehdy někomu? Naprosto ne, nikdo neměl potřebu varovat před prolamováním kdo ví čeho. Diskutovalo se o úloze zemědělských družstev za nových poměrů, o zhroucení trhu s potravinami, zda dát příležitost k nabytí půdy cizincům, zda zahrnout do zákona i pozemky, co bývaly v obecním nebo církevním vlastnictví, ale až na dvě výjimky (poslanci J. Špaček a J. Konečný) se nikdo netvářil zděšeně, že se vrací majetek zestátněný podle zákona z roku 1947.

Třetím argumentem je, že únorová hranice padla již zákonem č. 212/2000 o zmírnění křivd způsobených holocaustem. Ten stanovil začátek rozhodného období na den 29. 9. 1938. Nechci vypadat jako cynik, ale kde byli tehdy ti, kteří se nyní tak horlivě starají, aby měli všichni restituenti stejné podmínky? A co dnešní hrdinové, kteří pokaždé sypou z rukávu Bílou horu, robotu, krvavé desátky a čarodějnice, proč tehdy nepřipomínali židovskou germanisaci, protičeskou žurnalistiku a keťasení, proč nehřímali o vysávání dělnických mas v zájmu Rothschildů, Waldesů a Gutmannů, proč necitovali Palackého, Nerudu či Bezruče? Proč se David Rath nerozohnil nad trávením studní a nezpíval "Nekupujte od Židů…"? Že by byli všichni tak slušní a soucitní? Ale kdepak, to jen strach jim zavřel ústa.

O přípravách zákona z roku 1947 by se dalo napsat mnoho, třeba o Gottwaldově slibu, daném ještě v dubnu 1945 Košicích, že se zamýšlená revise pozemkové reformy církevních statků nedotkne, anebo o spěchu, s jakým komunisté tlačili na své koaliční partnery při jeho prosazování, ale to bychom se vzdalovali od hlavního námětu. To nejdůležitější k domnělému prolamování únorového mezníku jsem uvedl.

Nyní bych se chtěl podrobněji vyjádřit k otázce Benešových dekretů. Jak by měly být konkrétně ohroženy, nikdo z odpůrců neříká. Zřejmě mají na mysli soudní procesy, jimiž se zvláště Řád bratří a sester německého domu Panny Marie v Jeruzalémě, dříve Řád německých rytířů, domáhá navrácení části majetku na krátký čas po válce konfiskovaného. Prameny z let 1945 – 1947 vypovídají jednoznačně: komunistické ministerstvo zemědělství přistoupilo ke konfiskaci církevních nemovitostí na základě dekretů navzdory výslovnému zákazu vlády. Kdo se chce poučit, ať nahlédne do čtyřsetstránkové edice Katolická církev a pozemková reforma, připravené dvojicí editorů Mileny Janišové a Karla Kaplana (Brno 1995), kde je otištěno půl druhé stovky dokumentů z let 1945 až 1949.

Už krátce po osvobození zaváděli zvláště v pohraničí místní revolucionáři tzv. národní správu podle dekretu č 5/1945 Sb. z 19. 5. na všechny možné podniky podle vlastní libovůle. Národní správa sice neznamenala změnu vlastníka, ale výrazně mu omezovala nakládání se svým majetkem a pobírání užitků. Brzy však následovaly dekrety č. 12/1945 z 21. 6. o konfiskaci zemědělského majetku Němců, Maďarů a zrádců a č. 108 z 25. 10. 1945 o konfiskaci všeho nepřátelského majetku. Podle těchto norem se brzo začalo připravovat i zabavení majetku vratislavského arcibiskupství, jež zasahovalo na naše území v oblasti Slezska, dále německých rytířů, klášterů umístěných v pohraničí a dvou německých národních církví, luteránské a starokatolické. Že docházelo k výjevům až trapné úřední důslednosti, dosvědčují tahanice po smrti šestaosmdesátiletého vratislavského arcibiskupa Adolfa kardinála Bertrama, jenž zesnul začátkem července 1945 na svém letním sídle Jánský Vrch u Javorníka. Úřady se hned hotovily zkonfiskovat jeho pozůstalost jakožto Němce, a tudíž nepřátelského cizince (státu propadlo stolní náčiní, šatstvo a ložní prádlo), naléhaly na doručení konfiskačního výměru zemřelému a Bertramův tajemník byl z trestu vyhoštěn, poněvadž nechal propašovat do zahraničí zlaté předměty náležející republice – rozumějte tím dva pektorály, náprsní kříže, součást biskupského oděvu.

Zpravidla jediným důvodem ke konfiskacím bylo němectví postižených osob. Sudetoněmecké hnutí se s nacistickou stranou otevřeně spojilo teprve roku 1937, do té doby mohlo být vnímáno jako vnitrostátní vlastenecký směr, vůči němuž byl málokdo z Němců imunní. Celonárodní nadšení zachvátilo i část duchovenstva, to však také jako první vystřízlivělo, když vidělo, komu pomáhá k moci. Němečtí rytíři půjčili vládě bezúročně 15 milionů Kč na stavbu opevnění a zdarma poskytovali stavební dříví ze svých lesů. Mimo jiné i proto byla na řádové statky hned po obsazení pohraničí uvalena nucená správa, v únoru 1939 byl řád zrušen, velmistr Schälzky byl internován v Opavě, dva členové zahynuli v koncentrácích, jiní byli vězněni, další byli popraveni po atentátu na Hitlera, jeden se dal dokonce k partyzánům. Po válce ovšem velmistrovi hlídači jen vyměnili uniformy a zatímco sovětská okupační správa v Rakousku vrátila řádu zabavený majetek, u nás se pokračovalo v nacistické persekuci. Z vyšebrodských cisterciáků bylo od roku 1938 šest vězněno včetně opata Jaksche, jeden zahynul. Klášter byl roku 1941 uzavřen, zbylí členové rozehnáni. Až do konce války ukrývali presidentskou standartu, kterou je roku 1937 Edvard Beneš během své návštěvy vyznamenal. Dokonce bylo zatčeno i sedm tepelských premonstrátů, jejichž opat Helmer byl velkým německým vlastencem a Československu nikdy nepřišel na chuť. Klášter unikl zrušení jen díky Helmerově pověsti a nucenému odprodeji Mariánských Lázní říši.

Ne, vůbec bychom se neměli nechat mást nápisem "Gott mit uns" na opascích německých vojáků. Byl to pozůstatek z doby císařské armády, tak jako si pionýři přivlastnili skautské "Buď připraven". Podle statistiky působilo v říšské župě Sudety 1640 katolických kněží, z nich bylo 1143 vyšetřováno gestapem, 318 násilně vyslýcháno, 118 dostalo zákaz vyučování, 11 zákaz kázání, 110 bylo vězněno, 85 odesláno do koncentračních táborů a 23 zahynulo. Opakuji, že je řeč o kněžích německých a nejsou zde započteny řeholnice, o laicích nemluvě. O nacistickém pronásledování sudetských katolíků bylo napsáno mnoho.

Poněvadž byl nacistický útlak katolické církve ještě v čerstvé paměti, zvedl se samozřejmě proti poválečným přípravám na zabavení odpor. Především panovala vůbec pochybnost, zda lze na církevní instituce vztáhnout ustanovení § 3 odst. 1) písm. c) dekretu č. 12, nařizujícího konfiskaci majetku těch právnických osob, "jejichž správa záměrně a aktivně sloužila německému nebo maďarskému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům," případně širšího ustanovení § 1 dekretu č. 108, podrobujícího konfiskaci kromě demonstrativně uvedených příkladů rovněž jmění "i jiných německých nebo maďarských osob právnických". Žádný z dekretů se přímo o církevním majetku slůvkem nezmiňoval a tyto obecné věty byly jediné, které by bylo možno použít. Český zemský národní výbor (jenž měl v Čechách podávat návrh na konfiskace) a ministerstvo školství (tedy státní orgán výslovně pověřený vyřizováním církevní agendy, vedený do července 1946 komunistou Nejedlým, poté národním socialistou Stránským) zastávali názor, že církevní majetek konfiskaci nepropadá, poněvadž bude po odsunu Němců sloužit církvi české, jde o majetek účelově vázaný na kultovní potřeby a navíc nelze prokázat záměrnou a aktivní službu válečným účelům. Paradox vynikne zvláště srovnáním s majetkem německých měst a obcí, který konfiskaci nepropadá. Ministerstvo zemědělství, vedené komunistou Ďurišem, tvrdilo pravý opak, že alespoň majetek klášterů obsazených německými řeholníky a řeholnicemi je možno zabavit, protože je to zkrátka majetek německý. Intervenovalo též u stranicky spřízněných členů těch národních výborů, v jejichž správním okrsku se vytipované kláštery nacházely, aby sami iniciovali konfiskační řízení "zdola".

Člověk by se smíchy plácal do stehen, když čte, jak tehdejší znárodňovači tvrdili, že církevní majetek nemá veřejnoprávní povahu, a proto se na něj nevztahuje zvýšená ochrana, zatímco jejich dnešní imitátoři tvrdí pravý opak, že veřejnoprávní povahu má, a to prý znamená, že je státní. Pobaví i ministerský předseda Fierlinger, vedoucí komunistického křídla sociální demokracie, varující vládu, že nesmíme podléhat vlivu Vatikánu, zatímco Saverio Ritter, vatikánský internuncius v Praze, konstatoval závislost české politiky na Sovětském svazu. Blízké události ukázaly, čí předpověď byla přesnější.

Opatrné stanovisko ve věci zaujalo ministerstvo spravedlnosti (národní socialista Drtina) a kancelář presidenta republiky: znění dekretů je v tomto případě neurčité a církve z jejich platnosti výslovně nevyjímá, přesto však je pochybné, zda je možno církevní instituce pokládat za nacionálně zabarvené právnické osoby, bylo by též nesprávné odejmout církevní majetek jeho dávnému určení a přenést náklady na zajištění církevních institucí na bedra státu. Stanoviska to byla v zásadě příznivá, ovšem o tom, co bude zabaveno a kdo bude označen za zrádce, si přisvojilo rozhodování ministerstvo zemědělství ve spojení s ministerstvem vnitra, vedeným komunistou Noskem. Vnitro neváhalo a všude, kde to bylo zapotřebí, obstaralo svědecké výpovědi, dokládající zrádný postoj klášterních komunit (kupříkladu kontrola korespondence vyšebrodského opata Jaksche odhalila silně podezřelé formulace "po dešti bývá zase hezky", "po Velkém pátku přichází Vzkříšení", anebo "modlím se za vás", roku 1929 byl vyfotografován na sjezdu německé katolické mládeže, též se prokázalo, že Němcům kázal – ó hrůza – německy a jen Čechům česky).

Pro pokračující nejasnost, jak postupovat dál, a ve snaze zabránit nevratným krokům, vzala vláda na své 52. schůzi (23. 4. 1946) na vědomí usnesení svého předsednictva, "aby ministrům vnitra a zemědělství bylo uloženo, aby až na další zastavili provádění úkonů, týkajících se konfiskace majetku těchto germanisujících institucí", čímž byly myšleny německojazyčné kláštery, arcibiskupství vratislavské atd. Záležitost se opakovaně projednávala na schůzích 26. 4., 14. 5., 5. a 12. 11., 10. 12. 1946 a ministři své usnesení znovu a znovu potvrzovali. Proč? Protože se jejich kolega Ďuriš na nic neohlížel, pokračoval dále a tvářil se, že o žádném usnesení neví, zvláště po volbách v květnu 1946, které jen potvrdily komunistickou hegemonii na české politické scéně. Ještě v dubnu 1946 byl konfiskován majetek německým rytířům v Bruntále, v květnu oseckým a vyšebrodským cisterciákům, v srpnu maltézským rytířům v Březiněvsi a vratislavskému arcibiskupství na okrese Bruntál, v říjnu dominikánům v Litoměřicích, v březnu 1947 německým rytířům v Karlovicích a tak dále, zpravidla partyzánsky, bez řádného postupu. Soudy sice časem přiřkly neoprávněně konfiskované statky zpět jejich původním vlastníkům (Vyššímu Brodu v květnu 1947, rytířům v únoru 1948), ale k reálnému navrácení nikdy nedošlo.

Jak to, že se mohl Ďuriš takové svévole dopustit? Aby odvrátil pozornost od své strany, odvolával se neustále na tři interpelace národně socialistických poslanců z listopadu 1945, ledna a února 1946, žádající urychlenou konfiskaci statků německých rytířů, broumovských benediktinů a oseckých cisterciáků. Činil tak i v době, kdy mu člen předsednictva národních socialistů Stránský oponoval, že se na ně vymlouvat nemá, že jsou už bezpředmětné. Rozbor oněch textů by ostatně vydal na humoristickou povídku: rytířům se vyčítá vyvražďování Slovanů, benediktini a cisterciáci jsou označeni jako původem německé řády a podobně. Podstatu všech tří textů vystihuje jediná věta: "Majetek bývalého řádu německých rytířů představuje stamilionové hodnoty, o které náš stát nemůže a nesmí býti ochuzen." Státu opravdu mohla kořist uniknout, olomoucké arcibiskupství totiž navrhovalo, aby řádový majetek sloužil jako základ uvažovanému biskupství opavskému, Broumova se ujali čeští benediktini z Lisle v USA, též v Oseku střídali odsouvané Němce Češi.

V tomto bodě se opět protíná minulost se současností. V rámci shora citované parlamentní rozpravy se poslanec Koníček (KSČM) vytasil s uvedenými interpelacemi: vidíte, i Milada Horáková byla pro konfiskaci církevního majetku! Ano a nejen ona, mezi podpisy interpelantů čteme i jména Vladimíra Krajiny a Fráni Zemínové. Myslím si o nich totéž, co o německém duchovenstvu, zapleteném nakrátko s Henleinem: "čiň čertu dobře…" Představitelé národních socialistů – ve snaze komunisty v radikálničení "dohnat a předehnat" – pozdě zjistili, že vlna vzedmutého populismu a demagogie přináší prospěch jen jedné straně. Po únoru 1948 přišli tito užiteční idioti rychle o svůj přívlastek a bylo možno jim po bolševicku zakroutit krkem. Krajina stihl tak tak utéci, Zemínová si z dvacetiletého trestu odseděla více než polovinu a Horáková skončila na šibenici. Tak se soudruzi odvděčují! Nešetří ani své lidi: Július Ďuriš dožil roku 1986 zcela zapomenut jako vyloučený straník.

Na Koníčkovu vrženou rukavici můžeme odpovědět i jiným argumentem: když dnešní komunisté vytáhli proti církvi oběšenou, jistě je také bude zajímat, jak o věci smýšlel vyhozený z okna. Byl to právě Jan Masaryk, jenž prosadil výše uvedené vládní usnesení, že o konfiskaci církevního majetku má rozhodnout vláda. Jako ministr zahraničí konsultoval s Benešem, jenž se cítil být zodpovědným za to, jak Československo dodržuje tzv. modus vivendi, smlouvu se Svatým Stolcem, uzavřenou v únoru 1928. Zde se v čl. I píše: "Le Saint Siège et la Gouvernement Tchécoslovaque se mettront d’accord au sujet de la nouvelle délimitation et de la dotation des diocèses" (Acta Apostolicae Sedis 20, 1928, s. 65), že se obě strany dohodnou na novém rozdělení a dotaci diecesí na území ČSR, a že budou v duchu shody řešit i budoucí otázky. Z Masarykova pohledu bylo dost na tom, že republika porušila dohodu s Rakouskem z prosince 1925, jež vyňala německý řád jakožto řád duchovní z majetkových ujednání, stanovených smlouvou ze Saint-Germaine (č. 4/1929 Sb., čl. 18) Proto se ministerstvo vždy vyslovovalo proti konfiskacím jakožto jednostranným krokům. Bohužel, Masaryk se pod vlivem služebních cest, nemoci, ale i znechucení z politiky jen někdy účastnil zasedání Gottwaldovy vlády a nechával se zastupovat svým státním tajemníkem komunistou Clementisem (taktéž budoucím oběšencem), který ministrovo jasné stanovisko nenápadně podrýval.

Proč bylo nutné navzdory vládnímu usnesení zabavit "nepřátelský" církevní majetek? Jeho rozloha byla nepatrná, samo ministerstvo zemědělství ji odhadovalo u zemědělské půdy asi na 12 000 ha. Při celkovém rozsahu konfiskací – jen zemědělské půdy 1,5 mil. ha – to představovalo ani ne procento, po započtení lesní půdy pak necelých 5 %. Odpověď je jednoduchá: oslabení ideového protivníka a zisk politických bodů. Proticírkevní rétorika u nás už takových sto, sto padesát let málokdy zklame, to jsou snadné body a komunisté všech barev jsou mistry v oboru!

Pak samozřejmě bodovali rozdílením zabavené půdy drobnému rolnictvu. Ocitoval bych malý výsek z programu komunistické strany z roku 1946: "Českým rolníkům! Po mnoho let strašili reakcionáři naše rolníky a říkali, jak by to vypadalo na vesnici, kdyby se komunisté dostali k vládě. Vzali by vám majetek, nahnali by vás do kolchozů. A co se stalo? Půdu nedáváme kolchozům, nýbrž jí dáváme 140 tisícům českých rolníků. To vše bylo uděláno za jeden rok." Podle toho také český rolník volil. Ale všeho do času! Jiří Koťátko, odborový přednosta na ministerstvu zemědělství, dávný obdivovatel a propagátor sovětského hospodářství, jenž měl konfiskace církevního majetku na starosti a jehož podpis vidíme pod většinou úředních aktů, už v srpnu 1945 vysvětloval svým méně chápavým soudruhům, proč přidělovat konfiskovanou půdu drobným přídělcům a proč z ní neudělat rovnou kolchozy? "V Sovětském svazu bolševici po Říjnové revoluci půdu nekolektivisovali, nýbrž rozdělili na 25 milionů drobných usedlostí. Proto vesnice držela sovětskou vládu a dobytou půdu proti kontrarevoluci a interventům – zatímco v opačném případě byla by možná smetla s cizí pomocí dělnické tvrze moci sovětů. A přece právě přes toto rozdělení půdy dostala se sovětská moc v kratičké periodě cyklu dialektického vývoje k zespolečenštění půdy, k vítězství kolchozního systému! Bez rozdělení půdy v říjnu 1917 nebylo by kolektivisace v roce 1929, protože by snad nebylo moci sovětů vůbec." (Tvorba, č. 2, 2. 8. 1945, s. 19) Lidé jsou nepoučitelní: když komunisté něco slibují či dokonce dávají, nikdy to není zadarmo.

Jaký tedy plyne z řečeného závěr? Kdyby komunisté nenacvičovali svou bezohlednou zvůli již před únorem 1948, kdyby nezkoušeli, co jim ještě projde, kdyby nepostupovali přímo proti jednoznačnému vládnímu usnesení, nemohla by dnešní levice Benešovy dekrety oplakávat. Ale prosím, pociťují-li naši přední sociální demokraté potřebu bít se v duchu nejlepších fierlingerovsko-laušmanovských tradic za někdejší bolševické vymoženosti, je jim volno. Čest práci, soudruzi a přátelé, zpátky ni krok!

Předchozí příspěvky z cyklu "Komunistické pohádky pro sociální demokraty" možno vyhledat zde.

Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici