Pokřik kolem „Lex Kmenta“, respektive „Bendova paragrafu“ je zbytečně hlasitý a hysterický. Stejně jako řeči o náhubcích, Bělorusku a konci svobody slova. Nic takového se neděje. Podíváme-li se na novinářskou praxi posledních osmnácti let, přinese kriminalizace zveřejňování policejních odposlechů jen dílčí komplikace. Rozhodně neznamená konec investigativní žurnalistiky. Ten se sice rovněž blíží, ale z jiných důvodů.

Ano, je pravda, že nápad Marka Bendy prosazený poslanci není dobrý. Přesunutí odpovědnosti za úniky policejních odposlechů je pokrytecké a zbabělé. Když stát neumí šmírování vlastních občanů uhlídat, neměl by je tedy vůbec povolovat. Tak prosté to je. Systémovou chybou je nespolehlivost policistů, nikoliv ochota novinářů uniklé informace zveřejnit. „Lex Kmenta“ je typickým příkladem, kdy se léčí symptomy, nikoliv příčiny choroby. Ale zmenšuje to svobodu slova? Vůbec ne. Ta je v Česku velká, téměř neomezená.

Není to jen subjektivní dojem komentátora. Stačí se podívat na polistopadovou historii žurnalistiky. Jestli v ní něco chybí, pak je to odpovědnost, nikoliv svoboda. Zaznamenali jsme snad jedinou kauzu, kdy by byl novinář souzen, nebo dokonce potrestán za svou práci? Žádný takový není.

Žurnalistika je profese založená do značné míry na idealismu. Věříme v to, že máme patent na to, jak učinit svět lepším. Je to víra sympatická, ale zároveň nebezpečná. Novinářský idealismus se i v zavedených a dobrých demokraciích střetává se zákony. Je to právě tahle kolize, která činí žurnalistiku úctyhodnou a ušlechtilou profesí. Svoboda tisku není institucí „s ručením omezeným“. Je třeba za ni ručit osobně. Tak jako desítky novinářů například v Americe, kteří byli ve vězení kvůli neochotě prozradit svůj zdroj informací.

Nepřeju si, aby Bendův paragraf začal platit, ale na druhou stranu tvrdím, že až se tak stane a až bude obžalován první novinář, bude to možná klíčový moment české polistopadové žurnalistiky. Konečně se dozvíme, jaký je obsah onoho slavného „veřejného zájmu“. A dozvíme se to určitě, protože to nebude v rámci nějakého akademického plkání. V sázce bude konkrétní lidský osud. Dej Bůh, ať to bude kauza, ve které bude profesionální reportér na stopě prokazatelné špatnosti. A kterou dostane k rozsouzení moudrý soudce. Pak tvrdím, že „Lex Kmenta“ svobodu slova v Česku paradoxně upevní, nikoliv zmenší.

Co dělat do té doby? Je dobré, že se čtrnáct českých šéfredaktorů dokázalo domluvit a podepsat dopis prezidentovi. Ale je to málo. Už před několika měsíci jsem napsal, že po úspěšném lobbingu v Senátu mají šéfredaktoři sepsat cosi jako džentlmenskou dohodu se společností. V ní by se zavázali, jak budou do budoucna s odposlechy uniklými od policie nakládat a za jakých podmínek je případně budou uveřejňovat. Ale nic takového se nestalo.

Šéfredaktoři jsou v pozoru zase až teď, kdy sněmovna prosadila svoje. Než případně „Lex Kmenta“ dostane na stůl Ústavní soud, mají znovu stejný úkol. Udělat vstřícný krok, kterým mimo jiné uznají, že dosavadní praxe zveřejňování odposlechů nebyla dobrá. Ale myslím, že toho nejsou schopni. Nikde v seriózním tisku jsem nezaznamenal kritiku mediálního lynče, kterému vystavily bulvární deníky Blesk a Aha poslance Bendu. Jeden ho nazval idiotem, druhý mu zase na svých stránkách zaslal výhrůžku, že ho bude podrobně sledovat. Jako by tenhle druh tisku byl schopen sledovat něco jiného než večírky a avantýry rádoby celebrit. Nezastávám se Marka Bendy, který je odpudivým typem novodobého politického papaláše. Ale způsob, jakým o něm psaly ty dva deníky, byl nechutný a zavrženíhodný.

Seberegulace médií je základním pilířem jejich existence. Noviny s náhubkem nasazeným státem jsou k ničemu. Ale zrovna tak k ničemu jsou noviny vymknuté společenské kontrole, protože ty ztrácejí vliv. To je náš dnešní případ. Je komické, jak média citují negativní stanoviska různých mezinárodních i domácích institucí. Jako by si najednou vzpomněla na jejich existenci, například na tuzemský Syndikát novinářů.

Zajímalo by mě, kolik ze čtrnácti šéfredaktorů podepsaných pod peticí prezidentovi je jeho členem. Syndikát je institucí sdružující juniory a seniory, ale nikoliv aktivní novináře. Jeho předseda Jelínek je moudrý a vynikající člověk, ale je generálem bez vojska. Jestli tohle „Lex Kmenta“ aspoň trochu změní, pak -znovu - díky za něj.

Proč vlastně média tak bojují za právo zveřejňovat odposlechy? Tvrdí, že v mnoha případech to může být jediný způsob, jak nepravosti politiků a dalších veřejných osob zveřejnit. Myslím, že to není pravda. Nejsem právník, ale novela nezakazuje novinářům, aby s materiály získanými - například - od svých zdrojů u policie pracovali. Nemohou je zveřejnit, ale mohou je použít jako zdroj informací, které pak ověří jinde.

Mediální mýtus říká, že média jsou pro poctivé policisty poslední instancí, jak dát průchod spravedlnosti, když jí nejde dojít jinak. To je snadno řešitelný problém. Stačí založit webovou stránku (umístěnou na počítačích mimo Českou republiku), kde budou moci policisté tyto informace zveřejňovat. Sami, anonymně a na vlastní riziko. Aspoň se pozná, jestli to dělají hnáni vyšším principem..., anebo kvůli honoráři.

LN, 17.2.2009

Autor je novinář