Jan A. Baťa byl v roce 1947 odsouzen ke ztrátě svobody za to, že údajně odmítl participovat na protinacistickém odboji. Před patnácti lety v žaláři poválečného, formálně ještě demokratického, a posléze komunistického režimu ho uchránila skutečnost, že soud se konal v jeho nepřítomnosti. Státní zastupitelství naší (postkomunistické) demokracie shledalo, že Baťa se ničeho nedopustil a po šedesáti letech bylo jeho jméno v plném rozsahu očištěno. Nižší soudní instance téhož postkomunistického demokratického režimu odsoudila Vladimíra Mlynáře, jehož kauzu Testcom jistě připomínat netřeba, ke zhruba třetině délky trestu, který byl vyměřen J. A. Baťovi. Odvolací soud vynesl 28. listopadu 2007 verdikt: Vladimír Mlynář je nevinen. Co z toho vyplývá?

Především děsivá představa. Naštěstí jen v hypotetické rovině. Ale přece jenom: kdyby se J. A. Baťa v době konání procesu pohyboval nešťastnou náhodou na území osvobozené republiky a osobně stanul před Národním soudem, nabral by po vyhlášení verdiktu jeho život docela jiný, tragický směr. Ve vězení by se ocitl další nevinný člověk.

Kdyby se Vladimír Mlynář z jakéhokoli důvodu neodvolal, rozšířil by řady takto nevinně odsouzených. Jeho případ by byl o to závažnější, že se stal v naší době, v čase fungování nezávislé justice, která si nárokuje, abychom její nezávislost bez reptání respektovali, neb nezávislé soudnictví je základem každého demokratického režimu (jak říkají příručky politologie).

Ano, nezávislá justice je základem správného fungování každého demokratického režimu, o tom jsem nezvratně přesvědčen. Jinak bych neměl ve svém osobním erbu motto DIOS - LIBERTAD – JUSTICIA (Bůh-Svoboda-Spravedlnost). Má-li být ale Spravedlnost v obecné rovině skutečně spravedlivá a hodná našeho respektu, nesmí se dopouštět takových excesů, jakých jsme byli svědky v kauzách J. A. Bati a Vladimíra Mlynáře.

Zásadní otázka zní: Jak je možné, že k něčemu takovému vůbec mohlo dojít? Že v obou případech dvě instance, které tak zásadním způsobem rozhodují o našich životech, měly tak diametrálně odlišný názor na jednu a tutéž kauzu?

Otázka: Jak vaše mínění o poválečné československé a současné české justici ovlivnily kauzy J. A Bati a Vladimíra Mlynáře?

V případě Jana Bati je odpověď jednodušší. Šlo o politicky motivovaný, účelově vedený proces, jehož smyslem bylo zbavit Baťu jeho majetku v rámci tehdy módního - a pro ekonomiku republiky fatálního - znárodňovacího procesu. Odtud není daleko k myšlence, že tehdejší (předúnorový) režim, jemuž kromě komunistů dominoval prezident Edvard Beneš, vězící po uši ve vlastních politických omylech, demokratický v pravém smyslu slova nebyl, přičemž Jan Baťa se stal jednou z jeho obětí. Je to možná zjednodušující pojetí , a někteří pamětníci oněch časů budou nejspíš protestovat, ale není nelogické. Jinak řečeno: kdo si myslí, že to není pravda, ať snese důkazy.

Do pozice o poznání horší nás vmanévrovala soudkyně Sylvie Slepičková, když usoudila, že Vladimír Mlynář je vinen a zaslouží si, aby byl zbaven na pět a půl roku (!) toho nejcennějšího, čím kromě života a zdraví lidský jedinec disponuje - osobní svobodz (třebaže v naší přebyrokratizované společnosti extrémně okleštěné, ale o tom snad někdy jindy). Přitom každý normálně uvažující člověk při zběžném seznámení se s podstatou kauzy Testcom musel dojít k jedinému závěru: poslat Vladimíra Mlynáře do vězení, byť na jeden jediný den, by bylo v rozporu se zdravým rozumem. Takto to cítili snad všichni kromě soudkyně Slepičkové a těch, kdo proti Vladimíru Mlynářovi svědčili. Díky Bohu se s tímto názorem ztotožnil odvolací soud.

Leč podobně jako v případě J. A. Bati, i zde zůstávají nepříjemné otazníky. Čeho se vlastně Slepičková dopustila? Byl to justiční omyl, který v případě neodvolání se V. Mlynáře mohl vyústit v kolosální nespravedlnost? Nerozumí snad, na rozdíl od doktorů práv u vrchní soudní stolice, Její Ctihodnost podstatě celého případu? Ne, tomu nevěřím.

Ptám se proto dál. Odmítá paní Slepičková akceptovat zásadu, že při pochybnostech rozhoduje soudce ve prospěch obžalovaného? Takový dojem její verdikt bohužel zanechal (jinak by nemohla Mlynáře odsoudit). Jak jí máme věřit, že její příští rozsudek bude spravedlivý? S nemalou mírou nadsázky řečeno, Sylvie Slepičková ztratila po tomto svém "jakobínském" verdiktu reputaci natolik, že by snad bylo nejlepší, kdyby soudcovský talár navždy svlékla, protože od nynějška bude nutné "pro jistotu" každý její verdikt posílat automaticky k odvolacímu soudu.

Můj osobní závěr: zatímco Baťův případ pro mě znamenal onu příslovečnou "poslední kapku", definitivní konec jakýchkoli sympatií k režimu "třetí republiky" (1945-1948), tak Mlynářova kauza v mých očích vážně otřásla důvěryhodností současného soudního systému a tím ovšem důvěryhodností našeho postkomunistického režimu jako takového. Také proto, ač konzervativec, jsem proti trestu smrti. Takovýto instrument v rukou dr. Slepičkové a jí podobných by byl víc než živelnou pohromou, jak setkání s ní označil Vladimír Mlynář.

Jeden moudrý muž kdysi prohlásil: Zasedá-li parlament, střezte své životy a majetky. Dnes můžeme říci: Dostanete-li se do spárů české justice, střezte svoji svobodu! Nakonec to třeba dobře dopadne, ale žijte deset měsíců s vědomím, že můžete nastoupit na šesti a půl násobnou dobu do vězení - jako nevinný člověk. Není to, lidově řečeno, na emigraci? Ale kam???

Stejskal.estranky.cz