Ministerstvo kultury v rámci přípravy velké novely autorského zákona navrhuje mimo jiné umožnit užívání osiřelých děl. Novela by však také dovolila kolektivním správcům inkasovat za autory, kteří jsou neznámí nebo nezvěstní. Novela autorského zákona, kterou ministerstvo kultury připravilo po veřejné konzultaci, má zavést dlouho očekávaný status osiřelého díla.

Osiřelým dílem je každé dílo, jehož nositel je neznámý nebo nezvěstný, a není tak možné získat jeho souhlas s užitím díla. Anonymních děl a děl autorů, jejichž pobyt nelze zjistit, jsou v českých knihovnách desítky tisíc. Účelem úpravy přístupu k osiřelým dílům je umožnit legální užití takového díla. Návrh počítá s tím, že by k užití osiřelého díla uděloval místo autora licenci příslušný kolektivní správce.

Snaha ministerstva kultury umožnit užití osiřelých děl je jednoznačně hodna podpory. V předložené úpravě nicméně jsou dva vážné problémy: Za neznámé a nezvěstné autory mají vybírat poplatek kolektivní správci, nicméně autor se většinou nepřihlásí, a je tak potřeba rozhodnout, co s vybranými penězi. Kolektivní správci navrhují, že peníze po odečtení režie převedou do státního fondu, protože "neplacená" díla by pro členy kolektivních organizací představovala konkurenci. Správné by ovšem bylo zahrnout i ustanovení, že v případě, kdy se o peníze autor nepřihlásí, budou vráceny zpět uživateli. To je i dnešní praxe," říká Jakub Michálek, expert na legislativu v oblasti kopírování. Ministerstvo kultury se dosud nerozhodlo, jak problém vyřešit.

Kolektivní správce by měl pravomoc vykonávat všechna majetková práva autorů. Podle navrženého § 27a odst. 8 totiž "při výkonu a ochraně majetkových práv k osiřelému dílu zastupuje autora vlastním jménem a na jeho účet příslušný kolektivní správce". To by však mohlo v prostředí Internetu znamenat značný problém: "Hrozí, že se kolektivní správci začnou chovat podobně jako fotobanky Isifa a Profimedia a budou po lidech, kteří si na web dají obrázek od neznámého autora, vymáhat desetitisícové částky. Hromadné šikanování uživatelů Internetu kolektivními správci rozhodně nepovažujeme za žádoucí," řekl k tomu Mikuláš Ferjenčík, místopředseda Pirátské strany, která návrh ministerstva kultury také připomínkuje. Prosazuje, aby bylo možné osiřelá díla užívat volně. Pokud ministerstvo trvá na vybírání poplatků kolektivními správci, je tu možno nalézt kompromis. Kolektivní správce by v případě osiřelých děl pouze uděloval licenci, ale už by neměl pravomoc stíhat uživatele. Pokud se autor o platbu nepřihlásí, byla by platba vrácena zpět uživateli.

V debatě o novém zákoně zaniká ještě jedna důležitá okolnost. Někteří dominantní kolektivní správci autorských práv si před lety vymohli na zákonodárcích v podstatě monopolní postavení. To se týká například Ochranného svazu autorského (OSA). Tato organizace vybírá poplatky za užití autorských práv v hudební produkci. Zákon jí dal neomezené pole působení. Jediným omezením je opět zákonem stanovená doba, která musí uplynout od úmrtí autora, aby se užití jeho děl považovalo takzvaně za volné. Jak to je v praxi? OSA vybírá poplatky od každého, kdo na hudebním poli působí – od vydavatelů přes rádia po pořadatele koncertů. Vybírá peníze ale i za autory, kteří s ní nemají smlouvu.

Dokonce i za takové, kteří veřejně prohlašují, že si to nepřejí. Což pak nabírá takovýchto bizarních důsledků: pořadatel uspořádá vystoupení hudebníka, který zahraje výhradně své vlastní skladby. A ačkoli onen hudebník jakožto autor není smluvně zastupován OSA, přesto musí pořadatel OSA z jeho produkce zaplatit. Otázka logicky zní: Kdo dostane takto vybrané peníze za autorská práva skladeb onoho hudebníka? Nu přece členové OSA, kteří si jeho autorskoprávní poplatek rozdělí podle svého vlastního klíče mezi sebe. Což se vymyká zdravému rozumu.

Obava, že se takzvaní kolektivní správci autorských práv budou i v případě vymáhání poplatků za užití děl od neznámých autorů chovat podobně, je namístě, a proto je také namístě nejvyšší opatrnost. Každá další pravomoc, kterou těmto organizacím dá do ruky zákon, se obrátí jako bumerang proti uživatelům – a mnohdy také samotným autorům uměleckých děl.