PRÁVO: Arcibiskupský mariáš
První Vlkův argument zní, že nemovitosti nebyly převedeny na stát ani podle tehdy platných zákonů. Jeho výpověď je v naprostém rozporu se soudním výrokem, který jasně říká, že „byly převedeny nezpochybnitelně“. Je zarážející, že arcibiskup nemá nejmenší respekt k výnosu nezávislého soudu. Místo aby demokratickou strukturu našeho státu svým projevem podepřel, nabourává a zpochybňuje i tu malou autoritu, kterou moc soudní ve společnosti má. Šermuje přitom slovy „komunistické právo“ a „znárodnění“ a dává najevo, že nerozhodnou-li soudci podle jeho gusta, jsou spjati s dobou, před níž si musí každý povinně uplivnout. Je ovšem dojemné, jak při svém horlení zapomíná, že soud rozhoduje i o „přilehlých nemovitostech“ a z úst se mu dere jen vznešené, skrz naskrz duchovní slovo „chrám“.
Druhou ranou danou justici – tentokrát už vysloveně pod pás - je otevřené zpochybnění legitimity výnosu Nejvyššího soudu, jehož judikátem jsou soudy nižších instancí vázány. Důvodem k tomu je Vlkovi skutečnost, že jeden z jeho soudců, František Ištvánek, byl v druhé polovině 80. let členem KSČ. Nekalost čuje Vlk i v tom, že loňské dovolací řízení probíhalo „pouze dva měsíce“. Proto označuje řízení ve sporu o katedrálu za „nekorektní“, tedy nesprávné a nepoctivé. Takové vysvědčení dává hlava české katolické církve naší justici. Když justici, tak ovšem i celé naší demokracii. Moc soudní je přece jednou ze tří noh, na které stojí. Vypadá to, že jsme dnes ve větší krizi než v době komunismu. Nepamatuji se alespoň, že by tehdy srovnatelně postavený katolický funkcionář režim tak rozhodně kritizoval.
evangelický farář