Problematika alkoholu za volantem, která se čas od času ve vlnách stává předmětem mediálního zájmu, není odrazem alkoholismu jakožto velmi negativního zdravotně-společenského jevu. Je spíše dítětem letitého někdy až hysterického tažení proti byť jediné kapce alkoholu u řidiče motorového vozidla (a nyní i cyklisty). Celá desetiletí se vliv alkoholu na nehodovost démonizuje a přinejmenším velmi přehání. A tak když konečně v médiích zaznělo, že jsou to 4% nehod, při kterých byl zjištěn alkohol v krvi účastníků kolize, je potěšující i komentář v ČT 1, že chybí ještě statistika, jaká byla hladina alkoholu v krvi oněch účastníků nehod. Dodávám, že dále chybí především jednoznačný údaj, zda statistika potvrzuje, že to byli právě ti řidiči, kteří sedli za volant s alkoholem v krvi, kteří zavinili ony nehody. Mé zkušenosti s policejními statistikami říkají, že se tento údaj zkresluje, a tudíž že skutečné procento bude ještě nižší. Avšak i 4% jsou tak nízké číslo, že vedle toho humbuk kolem alkoholu za volantem působí směšně.

Především zdůrazňuji, že jsem velkým a téměř vášnivým zastáncem mírné a rozumné tolerance k alkoholu za volantem. Vždy jsem tuto toleranci hájil, psal jsem o ní a hájím ji dál, protože jsem přesvědčen, že nulová tolerance je nepřiměřeným zásahem do svobody člověka, je výrazem snahy nejlépe zakázat vše, co jen trochu zavání alkoholem, a je výrazem hluboké nedůvěry státní moci ve zdravý rozum občana, že totiž drtivá většina ví, co zvládne a co už ne. Kdybych chtěl být škodolibý, pak bych doporučil alkoholobijcům na ministerstvu dopravy, aby zakázali vůbec jezdit automobily, protože hlavní příčiny nehod (agresivní jízda s nevhodným předjížděním, nadměrná rychlost neodpovídající hustotě provozu, stavu vozovky a počasí, nedodržování zákazu předjíždění, nerespektování přednosti v jízdě atd.) jednoznačně indikují nebezpečnost motorových vozidel pro zdraví a život lidí a zvířat.

Ale pěkně zpět na zem. Tvrdí-li ministerstvo dopravy, že evropský trend směřuje ke snižování tolerance nebo k nulové toleranci k alkoholu, nemluví pravdu. Státy si prostě jen zachovávají své zažité systémy a ty, které mají nulovou toleranci, ji prostě nemění a nevím o tom, že by některý z těch, kde tolerance je zavedena, hodlaly toleranci snížit či zrušit. Ale i kdyby, není přece důvod, proč bychom to neudělali my, zejména když víme, že hranice 0,2 promile je fyziologickou hranicí alkoholu v krvi a policejní praxe ji rozumně respektuje jako objektivně danou a beztrestnou. A tady je zakopán pes celého problému, protože hranice 0,5 promile existující v řadě zemí (Rakousko, Německo jen pro příklad) je prokázatelně rozumnou hranicí, dovolující řidiči po jídle nebo pro osvěžení vypít trochu vína či piva anebo něčeho jiného, co obsahuje alkohol, aniž by byl ohrožením pro ostatní poté, co sedne do vozu a odjede. Argument, že povolíme-li byť jen trochu alkoholu, budou řidiči více pít, je výrazem absolutní ignorance. Myslí si snad autoři takových myšlenkových skvostů, že lidé nesedají za volant poté, co trochu vypili? Sedáme za volant, protože to považujeme za správné, děláme to tak mnozí celý život a ani jeden z těch, koho znám, neměl žádnou byť jen bagatelní nehodu. Zajímavé je například sledovat region Jižní Tyroly v Itálii. Zde již před rokem jako velký problém považovali skutečnost, že po práci především muži vstoupí do barů, tam vypijí několik sklenek vína a jedou domů. Přesto policie nepřistoupila k drakonickým kontrolním akcím a věnuje se především prevenci, vysvětlování a zasahuje jen tam, kde zjevně řidič má problémy s řízením, což jsou případy jen velmi řídké.

Nulová tolerance je jen nákladnou výrobou pachatelů, která je zbytečná. Vede ke zbytečné kriminalizaci tisíců lidí, kteří nic nezpůsobili. Vyžívá-li se policie v kontrolních akcích, kde řidiče, který v pohodě řídí vozidlo, nechají fouknout a vyrobí padoucha, je to zavrženíhodné a k ničemu to nevede. Správné je, aby teprve ten řidič, který v podnapilém stavu způsobí jakoukoli nehodu a škodu třetím osobám na zdraví či majetku, byl tvrdě postižen, protože alkohol by měl být přitěžující okolností. To je správná cesta a tou je třeba se dát. Zastánci nulové tolerance by měli pochopit, že čůrat proti větru je hloupost a že je lepší přizpůsobit právo zavedené praxi, když život ukazuje, že ta praxe potíží nečiní. Alkoholové či jakékoli excesy jednotlivců nebo malého množství lidí nemohou být (jak se bohužel v naší legislativně stalo smutným pravidlem) pro legislativní lidovou tvořivost úředníků a zákonodárců.