PRÁVO: Ale ten lágr si zaplatíte!

Měla by církev navrátit prostředky, které do jejího provozu stát za 60 let investoval?

V týdnu, uplynulém od mého posledního článku, jsme mohli ve sněmovně slyšet syna exemplárního představitele stalinských "necitlivostí", vyzývajícího oběti komunistického proticírkevního amoku k pokání za zločiny stovky let staré, anebo otevřeného bigamistu, jak nevychovanými ústy mluví o morálce. Bývalý policista, jenž neumí ani řádně skloňovat slovo "kněz", fušoval do historie a vyvolával duchy Jana Husa, kardinála Richelieu a Bílé hory. Co k tomu dodat? Řeči se vedly a vedou, ale dokud voda teče, nechme je být.

Poté, co jsem se minule věnoval obavám, že katolická církev dostane v procesu majetkového vyrovnání navrácen majetek, jenž jí nenáležel, zaměřím se tentokrát na jinou častou otázku, která hýbe duševním světem tolika a tolika našich spoluobčanů. Když už tedy církvi něco dáváme, neměla by nám vrátit to, co jsme do ní za ta léta ze státních prostředků nastrkali? Vždyť to bylo také nějakých miliard!

V samotném základě předložené úvahy je chyba: stát nic nedává církvím jen tak, z rozmařilosti, z lásky k Božímu lidu anebo z obdivu k důstojným šedinám otců biskupů, patriarchů, eparchů, seniorů a podobně. Kdo naříká, že jako daňový poplatník musí přispívat na mzdy ošklivých břichopasných flanďáků a opravy kostelů, ač o to rozhodně nestojí, zapomíná, že tak stát nečiní z dobré vůle a přirozené štědrosti, nýbrž se k tomu zavázal odměnou za to, že církvím ulehčí v jejich starostech s hmotnými dobry.

V březnu 1948 se Československo rozhodlo provést další krok pozemkové reformy a "vykoupit" půdu nad rozlohu 1 ha, na které vlastníci sami nepracují nebo která je ve vlastnictví právnických osob (samozřejmě vyjma státních statků, národních podniků, zemědělských družstev, státem uznaných obecně prospěšných nadací a podobně). "Se souhlasem místních rolnických komisí lze ponechati půdu, jejíž výnos slouží k vydržování duchovních státem uznaných církví a náboženských společností, spravujících nižší církevní úřady (jmění obroční, místních sborů, místních náboženských obcí a pod.), a to nejvýše do výměry 30 hektarů." (zákon č. 46/1948 Sb., § 1, odst. 3, § 2) Místní rolnické komise nebyly moc uznalé, čímž byla církev zbavena až na výjimky všeho pozemkového majetku a zůstaly jí prakticky jenom farní zahrady. Výkup sice stát slíbil, ale na slib rychle zapomněl. Místo toho se rozhodl vyplácet církve ze svého. Tak spatřil v říjnu 1949 zákon č. 218 o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, kde se praví: "Stát poskytuje podle dalších ustanovení zákona osobní požitky duchovním církví a náboženských společností, kteří působí se státním souhlasem v duchovní správě, v církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních." (§ 1) Kromě sociálních dávek slíbil též hradit církvím a duchovním náklady na stěhování, na výkon bohoslužeb, na administrativu a na bohoslovecké fakulty (§§ 2, 4, 6, 8, 12) Převzal patronát nad "kostely, obročími a jinými církevními ústavy" (§ 10), čímž se mimo jiné zavázal hradit náklady na opravu řečených budov. Zbylý církevní majetek podrobil co nejpřísnějšímu dozoru (§ 11). Podrobně zákon rozpracovalo vládní nařízení č. 219/1949 Sb.Nařízení pak stanovilo duchovním na dobové poměry hezký plat v základní výši 36 000 Kč ročně. Šídlo bylo ovšem skryto v ohlášeném státním souhlasu s výkonem činnosti duchovního - o ten bylo možno lehce přijít. Pokud kněz vykonával činnost bez souhlasu či v kraji, kde pro to neměl povolení, vystavoval se trestnímu stíhání za "mařenu", což byl slangový výraz nikoli snad pro obzvlášť účinné konopí, nýbrž pro trestný čin "maření dozoru nad církvemi". Na rozdíl od písně Davida Peela The Pope Smokes Dope tvrdím, že kněžstvo si v kouření trávy nelibuje. Maření však u soudu přišlo stejně draho jako kouření, provinilec mohl zprvu vyfasovat až pět let, teprve nový trestní zákon snížil horní hranici na dvě léta (§§ 173 a 174 zák. č. 86/1950 Sb., § 178 zák. č. 140/1961).

Opakuji tedy znovu: vyplácí-li stát mzdu kněžím a ostatním církevním zaměstnancům, přispívá-li na opravy kostelů, činí tak jen proto, že sám toto břemeno vzal na sebe náhradou za odebraný církevní majetek. Jak prohlásil při projednávání předlohy její zpravodaj poslanec Jaroslav Havelka, původně sociální demokrat fierlingerovského křídla, poté komunista: "Pozemkovou reformou po únoru 1948 byly zabrány církevní velkostatky, které stavěly dříve katolickou hierarchii a bohaté kněžstvo po bok nepřátel lidu a vyvolávaly odpor a nenávist pracujících i vůči církvi. Zároveň přikročila Národní fronta k přípravám velkorysé úpravy, která by po prvé v dějinách naší země zajistila činnost těch, na které všechny dosavadní režimy zapomínaly, práci tisíců drobných duchovních, kteří žijí s lidem a slouží jeho potřebám […] Bez věčných existenčních starostí může se dnes duchovní klidně a s radostí věnovat svým náboženským úkolům, službě náboženským potřebám věřícího lidu." (NS RČS, 35. schůze, 14. 10. 1949) Něco z proponovaných skvělých zítřků se nesplnilo: stovky kněží, řeholníků a řeholnic skončily ve vězení, a ani ti toliko internovaní se nemohli "s radostí věnovat svým náboženským úkolům". Něco ale na druhou stranu přetrvalo: i dnes vyvolává myšlenka na církevní majetek "odpor a nenávist pracujících vůči církvi".

Soudruzi vyhlíželi do budoucnosti optimisticky: náboženství jednoho krásného dne zanikne, výdaje na církve se budou snižovat, až odpadnou zcela, majetek přitom zůstane. Pro totalisující režim bylo rovněž nesporně výhodné mít v ruce účinný ekonomický nástroj na nepohodlné kněze. Nebyl to komunistický výmysl: už za Rakouska byl výjimečně možný podobný postih. V diskusi byl připomenut příklad českobudějovického biskupa Jirsíka, jenž pobíral od státu roční remuneraci 3 000 zl. za zrušený pronájem statků. Toto nadlepšení jednou za tři roky schvalovala říšská rada v rámci rozpočtu. Už roku 1862, kdy Jirsík s pražským arcibiskupem kardinálem Schwarzenbergem odepřeli církevně oslavit výročí ústavy znevýhodňující Čechy proti Němcům, vláda vyhrožovala odnětím příjmu. To se naplnilo roku 1867, kdy němečtí poslanci – pobouřeni Jirsíkovým založením českého gymnasia – navzdory císařově vůli příplatek zamítli. Ministr kultu a vyučování, který měl záležitost v gesci, odešel tehdy z jednání bez protestu. Byla to ovšem jiná doba. Přestože biskupství měl chudé, nezůstal Jirsík zcela bez prostředků. Dostalo se mu také velké podpory ze strany vlastenecké veřejnosti, která své příspěvky na školu vnímala jako protivládní demonstraci. Naproti tomu za komunistického režimu byl každý člověk, kněze nevyjímaje, vydán státu jako prakticky jedinému zaměstnavateli na milost a nemilost. A veřejný projev sympatií mohl znamenat velké obtíže.

Roku 1990 byla podmínka státního souhlasu zrušena a nelze ji znovu zavést kvůli Listině základních práv a svobod, zákon o zabezpečení církví však platí dál. Stát už nemá žádnou páku, jak počet církevních zaměstnanců omezit a on přirozeně roste, protože stav z roku 1990 nelze označit za optimální nastavení. Je tedy nutné něco podniknout, aby se zátěž pro státní pokladnu snížila. Odhaduji, a nejsem sám, že výnos ze zadrženého církevního majetku při současném neefektivním systému správy záhy na krytí výdajů nepostačí. K tomu ještě letos vyprší desetiletá lhůta daná zákonem o církvích č. 3/2002 Sb. (§ 11), po jejímž uplynutí mohou žádat o státní příspěvek první náboženské společnosti registrované podle tohoto zákona. Výsledky sčítání lidu sice nic takového nenaznačují, přesto však není vyloučeno, že se nejspíše buddhistům a muslimům podaří dříve či později sebrat potřebných cca 10 000 podpisů. Byl by to krásný příklad multikulturní rovnoprávnosti, platit ještě imámy a derviše, Evropa by nás jistě pochválila, předseda ČSSD Sobotka také ve sněmovně protestoval proti diskriminaci těchto nových žadatelů o státní příspěvek, kteří by byli vládním návrhem odstřiženi.

Ven ze šlamastyky, dané platností archaického a hlavně nevyhovujícího zákona, vedou pro stát asi jen dvě cesty: solidní vyrovnání, které žádného z partnerů neponíží, anebo kopnutí do zadku – měkčí nebo tvrdší, ale kopnutí. Většina současné vládní garnitury zastává první variantu, oposice pak druhou. Zatím je kopanec zablokován nálezy Ústavního soudu z posledních dvou let. To sice není stav provždy nezměnitelný, momentálně je však nutno vyjednávat. Roku 2008 podala tehdejší Topolánkova vláda po dlouhých 16 letech konkrétní a přitom akceptovatelný návrh. Oposice si ve sněmovně jménem vládního poslance Tlustého vynutila zřízení "Dočasné komise pro řešení majetkových otázek mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi", která měla posoudit podklady, z nichž návrh zákona vycházel. Vzhledem k tomu, že mezi dvanácti členy byli kromě dvou komunistů i otevření a bezvýhradní odpůrci jakéhokoli vyrovnání z řad ČSSD (Hašek, Dolejš, Sobotka, Jandák) doplnění V. Tlustým, byl osud návrhu rozhodnut předem a všechny předkládané materiály byly jen házením hrachu na Čínskou zeď, jak ukazují zápisy ze zasedání.

Již na druhé schůzi komise žádal Vítězslav Jandák o zpracování přehledu, kolik finančních prostředků získaly církve po roce 1948 od státu ve formě různých podpor a zda byla suma zahrnuta do vyrovnání. Sám odhadoval tuto částku na 45 miliard. Předseda komise Kasal namítl, že v tom případě by bylo do vyrovnání nutno zahrnout i ušlý zisk, nicméně ministerstvo kultury žádaný přehled alespoň zčásti dodalo. Podařilo se opatřit částečné údaje pouze pro léta 1948 – 1955, kdy církve financovalo ministerstvo školství, věd a umění a následně Státní úřad pro věci církevní (SÚC). V tomto období stát vynaložil na území dnešní ČR prokazatelně obnos ve výši 2,9 miliardy Kčs. Poté až do roku 1990 vyplácely duchovenstvo okresní národní výbory. Rychlá archivní rešerše byla nemyslitelná a snad i neuskutečnitelná: sotva se na všech okresech dochovala kompletní agenda finančních odborů. Teprve od roku 1990 máme k disposici úplnou evidenci, jež vypovídá o celkových výlohách 11,5 miliardy Kč do roku 2007.

Ze státního závěrečného účtu za rok 1950 plyne i to, že z peněz určených do rozpočtové kapitoly pro potřeby církví se platily též náklady na provoz SÚC, církevních odborů krajských a okresních národních výborů a dokonce i náklady na provoz tzv. centralisačních táborů. Označovaly se tak sběrné kláštery, v nichž byli počínaje rokem 1950 pod ozbrojenou ostrahu soustřeďováni řeholníci a řeholnice. Vpravdě kuriosního detailu si povšiml v nepatrné míře i tisk a neuniklo mu srovnání s jinou výsečí lidských dějin. Představte si zástupce německé vlády, jak by při vyjednávání se zástupci židovských spolků o odškodnění za necitlivý postup při holocaustu volal: "Ale ten plyn si zaplatíte!" Absurdní to přišlo zřejmě i Jandákovi a dále na svém požadavku netrval.

Výdaje po roce 2006 předkládá tabulka, zveřejněná ministerstvem kultury (v tisících Kč)

Z tabulky je zřejmé, že zhruba 90 % státních výdajů tvoří náklady na mzdy duchovních. Překvapí také, jak nepatrný groš je vynakládán na nutné opravy. Kdyby to byla částka konečná, znamenalo by to, že stát naprosto nedodržuje své povinnosti. Pro srovnání: na stejný obnos přišla oprava skleníku v pražské Valdštejnské zahradě. Naštěstí může čerpat větší část kostelů příspěvky z fondů na údržbu památek, ani ty však nejsou tak bohaté, jak by bylo třeba – loni bylo k disposici pro všechny památky úhrnem 700 milionů Kč. A tak se žádá o dotace z mezinárodních fondů, podle možnosti přispívají kraje, obce a samozřejmě se skládají věřící. Jde o pouhé odhady, ale jen katolíci mezi sebou ročně vyberou prý polovinu toho, co církvím vyplácí ministerstvo.

Výtce, že církve odčerpávají ročně částku ze státního rozpočtu a ochuzují nevěřící daňové poplatníky o ekvivalent dvojnásobku ročních výdajů na Český telekomunikační úřad či na platy zaměstnanců ministerstva životního prostředí, se věřící daňoví poplatníci brání tím, že státem zadržovaný majetek vynáší podstatně více, než činí vyplácený příspěvek. Je tomu tak skutečně? To samozřejmě nelze říci přesně, opět je nutno spoléhat se jenom na odhady. I tato kontroverse se projednávala před dočasnou parlamentní komisí a výsledkem byl stručný rozbor národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze. Ten vzal v úvahu předpokládané výdaje na církevní účely za léta 1948 – 2007 ve výši 60,6 mld., srovnal s tím odhad výnosu majetku za stejné období ve výši 229,2 mld., načež vyšlo saldo ve prospěch státu 168,6 mld. Kč, vše v cenách přepočtených na úroveň roku 2007. Znamenalo by to tedy, že stát za uvedená léta inkasoval z církevního majetku bezmála trojnásobek toho, co církvím vyplatil. I když republika v případě přijetí předloženého návrhu "odkoupí" nevydané nemovitosti za cenu 59 mld., pořád ještě bude v plusu.

Čísla jsou to hezká, varoval bych ale před jejich zcela doslovným přebíráním. Nejsem ekonom, nerozumím výpočtům, jenom vím, že vlastně vše spočívá na hrubých odhadech, výsledné hodnoty se mi zdají jakoby "vytažené ze vzduchu". Jak je to s odhadem výdajů, jsme si předvedli; soudím, že i číslo na straně výnosů vyjadřuje spíše potenciální profit, navíc za předpokladu dobrého hospodaření a vzorné péče o majetkovou podstatu. O něčem takovém v současnosti sotva lze hovořit. Proto si myslím, že momentální výnos vypočtené úrovně nedosahuje. Zkušenosti ze Slovenska ukazují, že navrácení zanedbaných církevních nemovitostí není žádné terno a dovést je do takového stavu, aby přinášely zisk, je běh na hodně dlouhou trať, který se neobejde bez nějakého toho škobrtnutí. Proto ostatně i náš návrh počítá se sedmnáctiletým přechodným obdobím, kdy se bude státní příspěvek postupně snižovat, než církve přejdou na plné samofinancování.

Po menší kritické úvaze musím nicméně prohlásit jasně, že jakkoli považuji konkrétní čísla uvedeného výpočtu za sporná, přesto pokládám jejich vzájemný poměr za nesporný. Ti, kdo si stěžují, že podle předloženého návrhu na vyrovnání bude stát za nevydané nemovitosti vyplácet po dobu třiceti let náhradu, ať si uvědomí, že předtím tentýž stát šedesát let lízal smetanu.

Na závěr si dovolím odbočku: už ve svém druhém článku jsem upozornil na přílohy k závěrečné zprávě předsedy komise, ze kterých dnes vycházím. Znovu je musím doporučit k četbě. Pan europoslanec Fajmon tam kupříkladu nalezne postrádané právní expertisy a pan David se konečně dozví, jak došla vláda k vyčíslení cen předmětných nemovitostí. Týká se to sice předchozího návrhu z roku 2008, ale podle důvodové zprávy k návrhu dnes projednávanému soudím, že se v tomto ohledu navzájem příliš neliší. Zaujalo mne jen, že celkové položkové ocenění by prý znamenalo práci 82 lidí po celý rok a stálo by čtvrt miliardy korun, proto se odhadovalo průměrově.

Podklady tedy veřejně dostupné jsou, jen je potřeba vědět, kde je hledat. Musím souhlasit s tím, že by rozsáhlejší informační kampaň neškodila, i když z vlastní zkušenosti je mi jasné, že kdo rozumět nechce, neporozumí nikdy. Před dvěma lety zřídilo k tomuto účelu ministerstvo kultury webovou stránku Církevní majetek, kde bylo možno najít některé rozbory. Nyní je takřka mrtvá. O něco přínosnější je pak web samotného ministerstva v sekci Církve a náboženské společnosti. CEVRO Institut uspořádal v lednu 2008 a prosinci 2009 konferenci, přičemž z první vyšel sborník, neméně užitečný pro toho, kdo se zajímat chce. Ale například Tiskové středisko České biskupské konference nenabízí k thematu vůbec nic. Od církevních institucí ovšem sotva lze čekat větší nasazení: bylo by to vnímáno jen jako další důkaz nenasytného mamonářství.

Předchozí příspěvky možno vyhledat zde.

Autor není totožný s farářem ve Velké Losenici