Přečetl jsem si na Neviditelném psu článek pana Jana Hrbáčka zveřejněný dne 24.8.2011 pod názvem
.
Pro člověka neznalého poměrů v trestním řízení musí být jednání soudů vynášejících nesmyslné rozsudky nepochopitelné, absurdní. Nikoli však pro mne.
Musím doplnit, že hrůza leckdy začíná už jednáním policie a zejména státních zastupitelství. Dobře to znám z vlastní zkušenosti.
Kdo chce, ať věří tomu, že u „nezávislého“ soudu se pravda vyjeví. Ať věří v objektivitu vyšetřování policie, která zjistí zákonným postupem nesporná fakta, jimiž nijak nemanipulovala. Ať věří, že tato fakta předloží policie zodpovědnému státnímu zástupci k posouzení a případnému podání právně odůvodnitelné obžaloby. Ať věří, že se pak věc dostane k moudrému soudu, který spravedlivě rozhodne. Já, po zkušenostech, nevěřím. A takové naivitě se směji.
V této zhysterizované době „protikorupčního boje“ je totiž kdejaký „orgán“ Cattanim. V případě Jiřího Čunka bylo, dle většiny národa, zločinem, že bylo jeho trestní stíhání zastaveno. Ať již byla procedura jakákoli, ukazuje se, že to bylo správné řešení. Čeští Cattaniové nejsou těmi italskými, filmovými.
S trochou škodolibosti budu sledovat, jak si užije trestní řízení Vít Bárta, jehož strana je největším bojovníkem proti korupci. Najednou Věci veřejné mluví o zmanipulovaném trestním řízení, apod. Kde braly dříve jistotu, že trestní řízení probíhá jen a jen zákonně a správně? S permanentním objevováním své dřívější naivity jsou Věci veřejné trapné.
Já jsem od prosince roku 2007 předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení v tzv. korupčním případu v konkursním řízení úpadce RYBENOR s.r.o. Trestně stíhán jsem spolu s dalšími dvěma společníky.
Na začátku našeho trestního řízení bylo křivé obvinění. Následoval policií požadovaný a státním zástupcem odsouhlasený předstíraný převod peněz mému společníkovi. Otázka pravdivosti trestního oznámení stejně jako zákonnosti požadování, odsouhlasení a provedení předstíraného převodu není ještě uzavřena.
Policie mne a moje společníky obvinila. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci Mgr. Petr Hořín nás obžaloval, soudy - okresní a následně i krajský v odvolacím řízení - odsoudily.
Pro spáchání trestného činu úplatkářství, údajné přijetí půlmiliónového úplatku, jsme byli dne 31.10.2008 odsouzeni Okresním soudem v Liberci, samosoudcem Mgr. Richardem Skýbou, k jednomu tříletému a dvěma dvouapůlletým trestům a každý k peněžitému trestu ve výši 150 000 Kč.
Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, senátem předsedkyně JUDr. Dagmar Šídové se členy-soudci JUDr. Danou Stránskou a Mgr. Milanem Venclem, pak byl dne 25.2.2009 každý z nás odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, peněžitému trestu ve výši 150 000 Kč a zákazu činnosti insolvenčního správce na 3 roky.
Podali jsme dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ten dne 10.12.2009 odsuzující rozsudky zrušil.
Mezitím, na základě pravomocného rozsudku, jsme však již zaplatili peněžitý trest a nastoupili do vězení. Do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jsme ve vězení strávili dohromady 27 měsíců. Z celkem 54 měsíců tedy polovinu. Však také jeden ze společníků, který díky předchozí vazbě měl již polovinu trestu za sebou, byl 3 dny před rozhodnutím NS ČR již propuštěn podmíněně na svobodu.
Byli jsme nuceni ukončit své dlouholeté podnikání a svou činnost statutárních orgánů v obchodních společnostech.
Nejvyšší soud vyloučil spáchání trestného činu úplatkářství. Nařídil znovu věc posoudit z pohledu možného spáchání trestného činu „pletichy při řízení konkursním a vyrovnacím“.
Nejvyšší soud spolu se zrušením odsuzujících rozsudků přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud „v naprosté většině přisvědčil argumentům obsaženým v podaném dovolání obviněných.“
Nejvyšší soud konstatoval, že nižší soudy učinily rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, „neboť již jeho rozhodnutí trpí shora popsanými vadami“.
Nejvyšší soud nic nenařizoval, ale upozornil, aby soud „zvážil potřebu dalšího dokazování“ s tím, že „bude třeba zkoumat, zda a případně jakou škodu by uznání pohledávky a její skutečné uplatnění přineslo ostatním věřitelům“, a poté aby „skutek především bezchybně právně posoudil“, přičemž „učiněné závěry pak musí náležitě odůvodnit“.
První jednání obnoveného hlavní líčení u okresního soudu proběhlo dne 25.5.2010. Opět za účasti státního zástupce Hořína a samosoudce Skýby.
Po několikerém odročení, nikdy z naší viny, bylo hlavní líčení ukončeno vynesením rozsudku dne 12.5.2011. Skýba zkonstatoval, že jsme věřitelům způsobili škodu. Pokud nás chtěl Skýba odsoudit, nic jiného mu ani nezbývalo. Způsobení škody je totiž zákonným znakem trestného činu pletichy při řízení konkursním a vyrovnacím. Skýba se ale neobtěžoval sdělit v rozsudku, kterému z věřitelů, jakou škodu a v jaké výši jsme měli způsobit.
Před vynesením rozsudku v obnoveném řízení byl ukončen konkurs úpadce RYBENOR s.r.o. pravomocným přijetím konečné zprávy. Z ní vyplývá, že jsme žádnou škodu věřitelům nezpůsobili. Žádný z věřitelů se necítil poškozen naší činností, proto nikdo nepodal odvolání proti usnesení soudu, kterým byla přijata konečná zpráva.
Jsme tak svědky absurdní situace: věřitelé se poškozeni necítí, z pravomocně schválené konečné zprávy konkursního řízení vyplývá, že žádnou škodu jsme způsobit nemohli, prokazatelně jsme žádnou škodu způsobit nechtěli, přesto jsme byli odsouzeni se zdůvodněním, že jsme škodu věřitelům způsobili.
Jinými slovy: není okradený, není lup, ale jsou zloději. Dává to nějakou logiku?
Každý z nás byl odsouzen pro spáchání trestného činu pletichy k trestu odnětí svobody na 1 rok, peněžitému trestu 100 000 Kč a zákazu činnosti insolvenčních správců na 3 roky.
Okamžitě jsme podali odvolání. Teď čekáme na nařízení jednání v rámci odvolacího řízení.
Konec celé věci je otevřený. Po zkušenostech lze čekat cokoli. Téměř čtyřletá anabáze, během které je s námi nakládáno neuvěřitelným způsobem, bude zřejmě trvat ještě dlouho.
Brutální zásah do našich životů tak pokračuje. Kdo chce, nechť si zkusí představit, jak se takový zásah projeví ve všech důsledcích.
Důsledky jsou zvýrazněny rolí médií v případu. Zejména novináři ze serveru Aktuálně.cz (Holub, Slonková, Machová) a České televize - Reportéři ČT (Havlík, Fiala, Wollner) měli jasno již v počátcích trestního řízení.
Co na tom, že veřejnost informovali nepravdivě, neověřovali si ověřitelná fakta, vynášeli dopředu hotové hodnotící úsudky? Typicky česká „investigativní žurnalistika“ byla dokonce částečně příčinou brutality zásahu vůči nám. Dala šanci „vyniknout“ státnímu zástupci Hořínovi a soudci Skýbovi.
Hořín nejenže pronášel z obrazovky již v počátku řízení jasné stanovisko, že byl požadován úplatek. V průběhu trestního řízení, vědom si přítomnosti televizních kamer a píšících novinářů, Hořín s oblibou vysílal „jasné signály veřejnosti“, bál se výchovného vlivu „lakonické informace v podobě novinového titulku“ na veřejnost, apod.
Skýba měl asi před televizními kamerami rovněž potřebu dát najevo, jak on, tak nějak celosvětově, nahlíží na korupci, a tak v ústním odůvodnění rozsudku vyjevil: „Ale na společnost jako takovou vyvolává to bohužel dojem, tady v této společnosti, která se myslím, co do korupce dostala někde na úroveň Botswany, v tom žebříčku Transparency International …“
Hořín i Skýba se tak zapojili do kampaně boje proti korupci, místo toho, aby řádně plnili své funkce státního zástupce a soudce.
Média si tak ani nemusela vymýšlet tvrdá vyjádření na naši adresu. Mnohdy stačilo citovat orgány činné v trestním řízení a bylo jasné, cože jsme to za gaunery.
Hořín se Skýbou ukázali v obžalobě, závěrečné řeči a v rozsudcích, jak „značně narušenými jedinci“ jsme a jak s námi musí být exemplárně zatočeno.
Hořín v obžalobě řekl: „Dosavadní bezúhonnost obviněných nelze coby polehčující okolnosti přičítat větší relevanci, neboť právě dosavadní formální bezúhonnost jim umožnila získat funkci správců konkursní podstaty a tuto zneužít. Bezúhonnost tak byla nutným předpokladem páchání trestné činnosti.“
Hořín tak vysvětlil, že bezúhonní občané, kteří dosud vedli řádný život, jsou potenciálně nejnebezpečnějšími zločinci. Zvláště pokud je bezúhonnost podmínkou pro výkon jejich práce. Mnohokrát trestaný recidivista je asi Hořínovi milejší než takový nějaký „formálně“ bezúhonný občan.
V odvolání, jež Hořín podal po vynesení prvního Skýbova rozsudku, protože i jeden tříletý a dva dvaapůlleté tresty vynesené Skýbou se mu tehdy zdály být příliš mírnými, Hořín k naší obhajobě popírající spáchání jakéhokoli trestného činu uvádí: „Takovýto přístup k vlastní trestné činnosti svědčí o absenci jakékoliv účinné lítosti a svědčí o značném narušení pachatelů.“
Podle Hořína jsme tedy značně narušení. Protože říkáme, že jsme žádný trestný čin nespáchali, argumentujeme, bráníme se křivým obviněním - prostě obhajujeme se.
Podle Hořína zřejmě jen plné přiznání i k tomu, co jsme nespáchali, a následné projevení účinné lítosti by nám snad v jeho očích polehčilo a navrhl nám snížit trest. Nepřipomíná vám to něco. Nebylo to tu už kdysi?
Skýba nezůstal pozadu. V odůvodnění rozsudku ze dne 12.5.2011 Skýba píše: „Podle soudu délka i druh trestu odpovídají vysoké společenské nebezpečnosti spáchaného trestného činu i značné narušenosti osobností obžalovaných, kteří získané odborné znalosti a postavení zneužili k osobnímu obohacení, což byl jejich cíl, bez ohledu na společnost. Vzhledem k jejich věku nelze očekávat resocializaci, i s přihlédnutím k jejich postojům a chováním.“
S tím lze, byť v jiném smyslu, než jak Skýba mínil v rozsudku, souhlasit. Skutečně, vzhledem k věku obžalovaných (61, 53 a 43 let), nelze očekávat naši resocializaci. Zvláště když se na žádnou resocializaci nechystáme. Nehodláme nic měnit na vedení řádného života.
Uvidíme, zda vyšší soud, či soudy, rozhodne, že sám soudce by se namísto jakýchsi pochybných úvah měl raději věnovat řádnému výkonu své funkce. Jeho rozsudek je totiž vadný, nepřezkoumatelný. Skýba se vyneseným rozsudkem staví nad Ústavu České republiky, nad trestní zákon i nad Nejvyšší soud ČR, a trojnásobně tak překračuje meze soudcovské nezávislosti. Zargumentovali jsme ve svém odvolání.
Odvolání však podal i Hořín. Ten ve svém odvolání správně uznává (v souladu s námi a v rozporu s vyneseným rozsudkem), že jsme se trestného činu pletichy nedopustili. Místo návrhu na zproštění však v odvolání Hořín překvapivě vznáší požadavek, abychom byli znovu odsouzeni pro úplatkářství. Doslova požaduje, aby „Nejvyšším soudem vyslovený názor byl revidován“.
Současný stav je tedy takový, že stanovisko Nejvyššího soudu ČR je zjevně pro soudce Skýbu a státního zástupce Hořína cárem papíru, který netřeba respektovat.
Takže soudce, který měl „zkoumat, zda a případně jakou škodu by uznání pohledávky a její skutečné uplatnění přineslo ostatním věřitelům“, aby poté „skutek především bezchybně právně posoudil“, přičemž „učiněné závěry pak musí náležitě odůvodnit“, sice škodu nenašel, ale přesto nás, obžalované, tvrdě odsoudil.
Státní zástupce sice zná stanovisko Nejvyššího soudu ČR vyjádřené v jeho usnesení: „správce konkursní podstaty není možno postihovat podle ustanovení § 160 tr. zák. až 163 tr. zák.“, tedy že úplatkářství je vyloučeno, ale přesto požaduje odsouzení za úplatkářství. Státní zástupce doslova píše ve svém odvolání: „vynesení zprošťujícího rozsudku nepřichází u obviněných v úvahu“.
Není divu. Hořín si jistě velmi dobře uvědomuje, jakou roli sehrál v našem případu. On to byl, kdo stál na počátku, kdo odsouhlasil zcela neopodstatněný předstíraný převod a akceptoval jeho nezákonné provedení. Akceptoval, že předstíraný převod byl proveden dokonce v rozporu s jeho vlastním souhlasem.
Předstíraný převod totiž měl být, dle Hořínova souhlasu ze dne 10.12.2007, proveden osobě nebo osobám, „které s žádostí o poskytnutí této částky vstoupí se shora uvedenými osobami do jednání“. Jenže on nikdo „shora uvedené osobě“, tedy policejnímu agentu, o peníze neřekl! Ani verbálně, ani nijak jinak. Policejní audiozáznam a svědectví toho policejního agenta před soudem to potvrzují.
Za tohoto stavu věcí se ale přece Hořín nebude ohlížet na takovou drobnost, jakou je závazné stanovisko Nejvyššího soud ČR, coby nejvyšší autority v soustavě obecných soudů.
V průběhu hlavního líčení jsem byl Skýbou během své výpovědi upozorňován, že nemám právnické vzdělání. To je pravda. Vím to i bez něj.
Vím ale také, že státní zástupce i všichni soudci právnické vzdělání mají. Lze všechny tyto právníky podceňovat, považovat za naivní? Lze se domnívat, že nevědí, co činí?
Nebo si lze spíš oprávněně myslet, že dávají najevo svou převahu držitelů kulatých razítek a navzájem se podrží? A že místo uznání vlastních pochybení udělají z těchto pochybení přednost a ty, kteří na jejich přešlapy poukazují, ještě osočí z urážky majestátu. V našem případě jsme to dle Skýby dělali „na obsahově nevídané úrovni“.
Jsou některé rozsudky trestních soudů absurdní? To jistě ano. Jsou ale neracionální? Z pohledu těch, kteří v trestním řízení tahají za delší konec – tedy státních zástupců a soudců – jde jistě většinou o velmi racionální rozhodnutí. A při velmi těžké postižitelnosti jejich jednání i rozhodnutí bezpečná. Pro ně.
Já a moji společníci teď čekáme, jak se dál vyvine náš případ. Odvolací řízení je v opět rukou senátu JUDr. Šídové. Poprvé rozhodl chybně. Co je asi možné očekávat napodruhé?
V Liberci dne 26.8.2011