„Mami, můžu si vzít sušenku?“
„Ale jo.“
“A mami, můžu si jít hrát s počítačem?“
„Proč ne.“
„A mami, bude už večeře?“
„Bude. A neříkej mi pořád ´mami´!“
„A jak ti mám říkat?“
„No, normálně: Karle!“

Tak už ta vymoženost dorazila i k nám. Náš Nejvyšší soud rozhodl, že děťátko může mít dva tatínky a žádnou maminku. Náš Nejvyšší soud úředně rozhodl, že příroda neplatí, že děti nemusí mít maminky, že stačí dva buz... pardon, dva gayové. Jistěže Nejvyšší soud není tak blbý, aby si myslel, že na sebe dva chlapi hupsnou a za devět měsíců je tady děťátko. Tak pitomý nemůže být u nás nikdo. Ani humanitně vystudovaný jedinec. A to někteří z nich jinak vymýšlejí děsivé hovadiny, že? Které by žádného inženýra, fyzika anebo matematika nenapadly.

Přesto skutečnost, že Nejvyšší soud ČR rozhodl, že oba samci biologického rodu Homo sapiens sapiens, zvaného též člověk rozumný, mohou býti dvěma tatínky jedné dcerušky, je tímto právně daná. I když v tomto případě je skutečně na pováženou, zda všechny osoby, podílející se na tomto šíleném pokusu postavit se nad přírodu i nad zdravý rozum, lze označit za „sapiens“. Latinsky „moudrý“. Spíše by se hodilo na příslušné schvalující činovníky označení „Homo stultius inertia“. Či tak nějak, že. (Nechť mne případně latiníci opraví, to víte, mám jen SVVŠ.)

Oba dotyční pseudo-tatínkové jsou spíše pomatení egocentristé, stavící své sexuální problémy, ideologickou pomatenost a fanatismus nade vše. Hlavně nad osud dítěte, které tak složitě vyrobili. Protože v normálním světě se děti plodí, byť dnes často za pomoci medicíny, ale tady šlo ve skutečnosti o ideologicky podloženou „výrobu“. Oba pravděpodobně obrovsky bohatí pánové. Jinak by jim to musel někdo financovat, protože to bylo setsakra drahé. Ale co je pro některé organizace milion dolarů sem milion dolarů tam, když připravují „Báječný nový svět“, který je také zván příznačně „Konec civilizace“. Jak geniálně předpověděl Aldous Huxley.

Podle našeho tisku („Táta a táta“, MfD, 19.5.2018) k tomu využili hned několik fint, jak toho dosáhnout. „Od přátel“ (jakých? napadá mne), jak píše tisk, se dozvěděli, že naše úřady neuznávají dva muže jako dva jediné rodiče a nezapíší dítě bez maminky. Na to ovšem nepotřebovali žádné „přátele“, to doposud věděl i absolvent základní školy. Oni tajemní „přátelé“ jim proto poradili, aby si pořídili dítě od náhradní matky. A kde jinde než v USA, v Kalifornii. Procesu se říká „surogace“. Odjeli tedy do USA, tam našli „agenturu“, která se tím zaobírá a vyhledává náhradní „nosnice“. Děti z takového hokuspokusu prý budou bezvadné, neb agentura prý ženy, náhradní matky, důkladně prověřuje. Náhradními matkami se prý nestanou nikdy ženy z okraje společnosti.

Kdo tomu věří, ať tam běží, jak se u nás říká. Představa, že se dívka ze slušné rodiny jen tak ze špásu nechá oplodnit, odnosí a pak porodí dítě, to si vezme někdo cizí a vše je v pořádku, je mírně řečeno nepravděpodobná. Je to kšeft za prachy a, až na výjimky, morálně pochybný. V podstatě taková graviditní prostituce. Něco jiného je pomoc zoufalým matkám, jak o tom natočila dokumentární film „Duši neprodám“ režisérka Eva Tomanová. I když i to je dost divoká záležitost

Navíc je v USA (a dnes už i u nás) z takové praxe známo mnoho malérů. Což oba teplí tatínkové a redaktorka, která utrhla svým článkem titulní stranu novin, tají. Matky – nosičky plodu - se občas nechtějí dítěte po porodu vzdát, nebo dítě, když dostane trochu rozum, chce znát svoji skutečnou matku atd. A potom se všichni soudí, v USA i jinde pak úřady dítě často odeberou a dají do náhradní péče. A mezitím probíhají nechutné právní hádanice o peníze atd. atd.

Když dotyčnou nosičku plodu v USA našli, následovala, jak píše tisk, psychologická vyšetření, zdravotní testy a vše potřebné. Zvědavý čtenář nalezne popis potřebných procedur a úředních jednání na internetu. Následovalo hledání dárkyně vajíček, protože ta nesmí být od ženy, která to dítě pak „nosí“. Tedy další a další peníze. Po pobytu v USA pak opět letěli tito dva „otcové“ - v článku nazývaní „Dvořákovi“ - do Evropy, pak zase do USA, aby odevzdali sperma, aniž by věděli, čí sperma se použije, pak zase do Evropy. No, nic laciného, že?

K oplodnění se vybralo sperma jen jednoho z nich. To si oba hoši i redaktorka v článku náramně pochvalují. Prý se pak oba budou cítit jako praví otcové. Zde by se chtělo říci hodně sprosté slovo. Protože tohle mohou vykládat jen do okamžiku, než dítě získá svoji vlastní jedinečnou podobu. Význam slova „podoba“ té které osoby je konstatování, že se dotyčný nový jedinec nakonec vždy někomu podobá. Po někom zdědil geny a také většinou tvář.

I když nás Mendel naučil, že se potomek bude pravděpodobně nejvíce podobat některému z prarodičů, čí geny ona holčička nese, se prostě provalí. To snad ona redaktorka neví? Že je dítě někomu z rodičů podobné? A to vynechávám otázku DNA, která to určí přesně. Tak na co si ti dva hošani hrají? To nás oba mají, ale i ta novinářka paní Bůmová, za blbce? Žádné ideologické kecy produkované genderistkami a „Gay and Lesbian League“ skutečnosti nezabrání.

Protože rád hledám v židovských anekdotách odpovědi na složité otázky, zalistoval jsem v knížce Židovské anekdoty, kterou jsem kdysi sestavil (dodnes se prodává!), a našel jsem si tam tuto:

Mladá studentka Hannah diskutuje doma se spolužačkami poslední látku, Darwinovu teorii. Babička poslouchá a nevěří svým uším: “Co to tu děvenky melete… dědičnost … vliv prostředí…, to nemáte nic lepšího na starosti?“
Děvčata vysvětlují: „Bubele, to je strašně zajímavá a komplikovaná věc…“
Babička se dopálí: „Houbeles komplikovaná – šmomplikovaná. Nic jsem neštudovala, ale vím, že když je děťátko po tátovi, je to dědičnost. A když je po sousedovi – je to vliv prostředí.“

Takže zpět k našim tatínkům, co mají rádi jen muže a nechali si na zakázku vyrobit holčičku Karolínu. Už z dálky je cítit podezření, že se v tom angažovaly stejné síly jako kolem divadla s prakticky negramotnou muslimkou, které prý bylo ublíženo tím, že nemohla studovat ve škole (kam se ve skutečnosti vůbec nedostala) a tam nosit muslimský šátek. U té bitvy o šátek to nevyšlo. Ale tihle „tvůrci nové světa“ jsou nezdolatelní. (Zvláště když jsou dobře placení, že?!)

I zde se situace vyvinula podle osvědčeného scénáře. Nastupují speciálně vyškolení a vybraní právníci. Jistá advokátka Kateřina Menclová tedy převzala zastupování obou gayů a obrátila se na Nejvyšší soud. Protože podle našich tradic, zvyků a hlavně zákonů platných již od dob říše římské jsou manželi vždy jen jedna žena a jeden muž. A jen takovýto pár může být zapsán na rodný list dítěte. Prý však paní advokátce bylo řečeno (kým!?), že pokud chce pro to dítě dostat české doklady s dvěma tatínky a žádnou matkou, stačí se obrátit na Nejvyšší soud.

A ten uzná rozhodnutí soudu z Kalifornie, kde se prohlašují dvě jednopohlavní osoby, v tomto případě dva muži - v tomto okamžiku je jedno, že homosexuálové - za dva otce. A dítě nemá žádnou matku. A je vymalováno. Nejvyšší soud se opřel o loni jím samotným vydaný dosti šílený rozsudek, kde se umožnilo - opět na základě nějakého dokumentu z USA - páru gayů (tuším, že jeden je Čech) stát se právně jednopohlavními rodiči i na území ČR.

Jak říká staré přísloví: „Jednou není nic, dvakrát už je zvyk.“

Takže vidíte, není potřeba měnit ani zákony (vycházející z naší Ústavy). Například v Zákonu č. 94/1963 Sb., a jeho novelizacích o rodině se praví: „Manželství je v právním řádu České republiky chápáno jako dlouhodobé, respektive trvalé životní společenství jednoho muže a jedné ženy. Dále se praví: „V České republice je manželství dobrovolným, v zásadě trvalým soužitím dvou osob různého pohlaví, které je založeno zákonem stanoveným způsobem – sňatkem.“ Jeho hlavním účelem je dle zákona založení rodiny, řádná výchova dětí, tedy„biologická a výchovná funkce a vzájemná pomoc a podpora.“

Děsí mne, co dokáží naše soudy předvést. To, že v některých státech jsou jednopohlavní sňatky po roce 1989 uznávány, neznamená, že bychom je měli uznávat také. Ani za protektorátu jsme dobrovolně nepřijali Norimberské zákony, ty byla aplikovány teprve z „Nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě o židovském majetku ze dne 21. června 1939“.

I v době, kdy jsme byli po komunistickém převratu 1948 plně v poručí Moskvy, jsme nepřevzali stalinistickou praxi, že rozhodovaly na kdejaké vesnici „trojky“ KGB a popravy se uskutečňovaly ihned. Alespoň formálně u nás fungovali obhájci a soudy.

Jak říkaly naše babičky: „Když pomatený soused vyskočí z okna, není naší povinností skočit za ním.“ A náš soused – Západ - se právě zbláznil. Dva chlapi (no, chlapi…) mají děťátko a to nemá žádnou matku!

Proti tomu je čin římského šíleného římského císaře Caliguly, který jmenoval svého koně senátorem, celkem normální čin. Kůň může být senátorem. Ale dva otcové spolu nemůžou mít dítě!

Zde bych jen ocitoval na margo budoucnosti homosexuálních šílenců v USA i našeho Nejvyššího soudu krásnou větu historika Jiřího Chlubného o konci Caliguly: „24. ledna roku 41 se Chaerea (velitel Pretoriánské gardy) doprovázený dvěma důstojníky srazil v kryté chodbě pod palácem s Caligulou. Spiklenci zabili Caligulu, jeho manželku Caesonii i jejich dcerušku, tehdy ještě nemluvně. Tak skončil třetí římský císař a nikdo jej nelitoval.“

Tohle šílenství taky jednou skončí a nikdo je litovat nebude. (Doufám jen, že se to neukončí vražděním, ač to muslimové předem vyhlašují jako program, až dobudou zvrhlý Západ.)

Zajímalo by mne také, proč Nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí soudu v Kalifornii. Rozhodnutí o dvou otcích a žádné matce evidentně odporuje našemu právu, zvyklostem a obecně naší civilizaci. Jen proto, že ten soud byl v USA a náš Nejvyšší soud poslouchal „hlas svého pána“? Jak to, že nerozhodl podle našich zákonů? Už zase naše soudy rozhodují podle názorů zdánlivě „nadřazených a pokrokovějších soudů“? To soudcům nestačilo, k čemu se propůjčovali v době protektorátu a v době vlády komunistů, řízených Moskvou?

Nejvíce ze všeho lituji tu holčičku. Až se děti dozvědí, že má dva tatínky a žádnou maminku. Že ji vychovávaní dva gayové, kteří milují muže a nesnáší ženy, dětičky jí to dají neskutečně sežrat. Nic tomu nezabrání. Jak vědí už sociologové a psychiatři dávno, člena, který se v nějaké zásadní věci liší, každá skupina ostrakizuje. Odmítá jej přijmout a snaží se jej zlikvidovat. Sociálně a někdy i fyzicky.

Ti dva podivní tatínkové různými fintami na hraně zákona, a možná za ní, uskutečnili zásadní sociální amorální experiment. Měnící zásadně vše, na čem stála naše civilizace více než dva tisíce let. A Nejvyšší soud, podle mne za hranicí zákona a hlavně morálky, tuto politicko-ideologickou fintu úředně potvrdil.

Ode dneška si mohou lesbičky a homosexuálové nechat vyrábět dětičky podle přání a vychovávat další generaci podle zásad „Gay a lesbické ligy“. Jedná se vyloženě o politickou otázku iniciovanou takzvanou levicí, hlavně na amerických a západoevropských universitách, přestože Česká republika patří z hlediska práv gayů, leseb, bisexuálů a translidí (LGBT) mezi nejliberálnější země střední Evropy. Mají toho hodně a chtějí mít všechno. Oni zřejmě neznají pohádku o „Zlaté rybce a rybářově ženě“.

Děsím se jen pomyslet, jak bude ta dívenka mezi homosexuály vyrůstat. Jaké bude mít vzory do života? Jak budou ti dva s dívenkou diskutovat o takových věcech, které si ženy odjakživa říkají jen samy mezi sebou. Jak říká slečna Fran Fine v seriálu Chůva k pohledání, když poučuje mladou dívenku, jak se „o tom“ má anebo nemá mluvit: „Stačí říct, že tohle je ženská záležitost, a všichni chlapi vystřelí pryč rychleji než start Formule 1.“

Jakpak budou dva homosexuálové (i když by si jeden z nich hrál ze všech sil na ženu, v kalhotách má něco jiného) s dceruškou vést dlouhé „holčicí“ rozhovory? O menstruaci, o gynekologických problémech, o navazování vztahů s jiným pohlavím? O postavení této dívky a vůbec dětí jednopohlavních párů ve společnosti? Nevěřte, že se celá společnost nechá převést na ideologii LGBT.

Ale možná již plánují, že ji vychovají jako lesbu. Jiné možnosti si ani nechci představovat.

Je mi na zvracení z „průlomového rozhodnutí“ Nejvyššího soudu, jak to označila autorka článku.