Soud soudí hrstku mladých lidí za to, že se nabourali do soukromého domu a bydleli tam bez svolení majitele. Jenže takových squatterů je v ČR 800 000 s tím, že zhruba polovina z nich využívá majetek soukromých vlastníků a druhá polovina žije v bytech obecních. Všechny při tom chrání stát zákonem o 'nájemném' bydlení.

Jde o 'nájemníky' velmi zvláštní povahy: vyznačují se totiž tím, že nemají ani 20 roků po svržení komunismu žádné smlouvy vymezující povinnosti či práva na obou stranách. Místo toho mají jen jakési 'dekrety' často bez razítka a čitelného podpisu, vydané úředníky komunistického režimu, režimu prohlášeného zákonem 198/1993 Sb za zločinný a zavrženíhodný.

Navzdory uvedeným okolnostem tyto bizarní dokumenty platí a dokonce se přenášejí z generace na generaci až na věky věků. Ba ještě ke všemu je podle zvláštního zákona možno přenášet jejich platnost na toho, kdo náhodou s dotyčným sdílel společnou domácnost. Takovou působnost nemá ani dědičný šlechtický titul předávaný pouze v přímé pokrevní linii z rodičů na děti. Není toto mimořádně tvrdá podoba squatterství chráněná ke všemu státní mocí?

Ti, kteří se takových 'nájemníků' zastávají, uvádějí coby argument to, že dotyční mají v bytech již desítky roků své domovy a že díky tomu je vystěhovat nelze. Avšak i squatteři si v opuštěných domech vytvořili své domovy. Když soudy squattery trestají za užívání cizí věci, a přitom 'nájemníky' bez písemného svolení majitele bytu hájí, měří velmi rozdílným metrem a dopouštějí se křivd.

O spravedlnosti si můžeme myslet každý své a můžeme se v tom i velmi lišit, ale jedno kritérium zachovávající elementární racionalitu nutně platí: je třeba být konsekventní čili přijmout jedno obecné pravidlo a tím se řídit. Buď nechme squattery být, anebo ukončeme stav odporující článku 11/1 Listiny základních práv a svobod (Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu).

Avšak ještě i jinak odporuje současný stav regulovaného nájemného Listině základních práv a svobod, totiž článku 9/1 o tom, že "nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám". Jestliže například automechanik vydělává méně, než kolik ho stojí náklady jeho práce, či případně tehdy, když již svou dílnu provozovat nechce, prostě ji zavře a na vrata si dá ceduli s nápisem "nejbližší servis je …". Majitel domu nic takového udělat nemůže - nemůže vyhlásit bankrot a svůj dům zavřít. Zákon mu přikazuje i nadále se o dům starat a poskytovat bydlení jisté úrovně. Ovšem něco takového přesně splňuje vymezení nucených prací. Majitelé domů s 'nájemníky' či spíše parazitujícími osobami jsou podrobeni nuceným pracem.

Quo usque tandem?