Když ani zločin a zrušení azylu k vyhoštění nestačí

Fanoušci seriálu Třicet případů majora Zemana znají díl Mimikry. Je zideologizovaný až k smíchu, ale vychází ze skutečné události. V červnu 1972 unesla parta lidí letadlo do Mnichova, a i když zastřelili pilota a byli za to odsouzeni, Spolková republika je do Československa nevydala. Nevydávala osoby, jimž by doma hrozilo pronásledování.

Jako paralela je to násilné, ale úterní verdikt Soudního dvora EU na ten případ upomíná. Rozhodl, že i když cizinec pod ochranou azylu spáchá takový zločin, že je mu azyl odebrán, neovlivní to ochranu poskytovanou na základě Ženevské konvence či Listiny základních práv EU. Jinými slovy: ne každého cizince, jenž spáchá zločin a následně přijde o azyl, lze vyhostit do domovské země. Vyhostit – ať už v nynější zemi pobytu spáchali cokoliv – lze jen ty, kterým by doma nehrozilo pronásledování, mučení či nelidské tresty.

Nejde jen o abstraktní cvičení v právu. Soud řešil konkrétní případy, dva z Belgie a jeden z Česka. A z rozsudku plyne, že Čečenec označovaný iniciálou M., který byl u nás nejprve odsouzen za loupež, pak v roce 2006 získal azyl, potom byl opět odsouzen za loupež a v roce 2014 mu byl azyl konečně odebrán, nemůže být vyhoštěn.

Soudní dvůr EU nepostupoval podle svévole či politického zadání, ale podle přísného výkladu práva (jiná otázka je, proč se na něj český Nejvyšší správní soud obrátil pro rozhodnutí). Nicméně vidíme takovou ukázku aplikace práva, jíž latiníci říkali Fiat iustitia, et pereat mundus (Budiž spravedlnost, i kdyby měl zhynout svět). Pokud běžný Evropan slyší, že nelze deportovat ani ty příchozí, kteří se dopustí těžkých zločinů (leda že jim doma nehrozí pronásledování), zřejmě si posílí pocit, že se jen dále rozevírají nůžky mezi elitami žijícími ve světě předpisů či paragrafů a běžnými občany, kteří se v této optice marně dovolávají své logiky a zastání.

Je to i problém politický, zvláště před evropskými volbami. Aby se něco opravdu změnilo, musel by se změnit vztah k dokumentům typu Ženevské konvence. Nějaký politik by musel říci, že jejich 70 let staré znění je pro dnešní poměry obsoletní (zastaralé, nefunkční). Tak jak to v říjnu 2005 řekla kancléřka Merkelová na adresu dublinské úmluvy. Najde se někdo takový? Nebo se to téma nechá politikům typu Mattea Salviniho? Pak se ale nedivme jejich úspěchům.

LN, 16.5.2019