Ve středu 25. června udělil pan prezident dvacátou šestou letošní milost, od nástupu do úřadu dvěstěosmou. Potěšil nejen omilostněné, ale také jejich blízké a všechny, kdo jejich žádosti podporovali. Tak milostí pro pašeráka drog Emila Novotného obdaroval paní Martinu Menclovou, kterou si veřejnost pamatuje díky přímému televiznímu přenosu jejího zatčení a převozu do bohnické psychiatrické léčebny, když na protest proti způsobu, jakým s ní svět zachází, uspala ve svém bytě policistu.

Tato citlivá žena s uměleckými vlohami žádala o milost pro Emila Novotného nádherně vyvedeným podáním thajskému králi při příležitosti jeho jubilea a s valdickým vězněm si dopisovala. V pátek bude hostem pořadu ČT 1 Uvolněte se prosím. Milost pro Emila Novotného zaujala média natolik, že ve večerním televizním zpravodajství byla zmínka jen o ní, dalších šest omilostněných zůstalo stranou zájmu.

Přesto případ dvou šťastlivců z konce seznamu, Tomáše Dunaje-Jurčo a Jaroslava Černého je zajímavější a mezi všemi milostmi Václava Klause svým způsobem zlomový, neboť pan prezident se výjimečně postavil svévoli justice. Omilostnění byli odsouzeni za podivných okolností za údajnou krádež ručních granátů, která jim nebyla prokázána. Jako jediní z překupníků se nepřiznali, jako jediní dostali nepodmíněné tresty. O jejich záchranu se pokusil ministr Pavel Němec, který v jejich prospěch podal dvě stížnosti pro porušení zákona, jimž Nejvyšší soud ČR nevyhověl. Následovalo řízení o povolení obnovy procesu, v kterém vznikly několikaměsíční průtahy kvůli účasti svědků v zahraničních misích. Odsouzení měli na jejich návrat čekat ve vězení. Tehdy pan prezident zasáhl poprvé přerušením výkonu trestu. Po návratu svědků řízení pokračovalo. Justice zůstala neúprosná: odmítla vydat svou kořist. Obnova nebyla povolena, i když spoluobžalovaný doznal, že své kamarády křivě nařkl, údajně na popud vojenských policistů. Když pak ministr Jiří Pospíšil odmítl podat stížnost pro porušení zákona proti zamítnutí povolení obnovy procesu, situace odsouzených se stala bezvýchodnou. Další opravný prostředek již neměli. Žili pak v nejistotě o svém budoucím osudu. Středa tak pro ně byla dnem velké úlevy. Do mé spokojenosti se šťastným koncem jejich případu se mísí smutek: lituji, že se včerejší zprávy nedožil spisovatel Jan Beneš, který v době řízení o povolení obnovy pravidelně přicházel do soudní síně, aby nespravedlivě odsouzeným vyjádřil morální podporu. Přísloví „kdo rychle dává, dvakrát dává“ má v této souvislosti hořkou příchuť. A také lituji, že ze dvou současně podaných žádostí panu prezidentovi o přerušení výkonu trestu jedna zůstala dosud nevyřízená…

Dvacet šest milostí za pololetí je přiměřené loňskému celkovému počtu padesáti dvou štěstí přinášejících rozhodnutí. Pan prezident se stále drží slibu z období před svým prvním zvolením, že „milostí bude jako šafránu“. S průměrem 38 milostí za rok je na čtvrtině „výkonnosti“ svého předchůdce. A oba polistopadoví prezidenti zůstávají daleko za svým komunistickým předchůdcem Gustávem Husákem, který během necelých tří let svého působení v úřadě omilostnil zhruba 5.400 odsouzených, zatímco Václav Havel pobuřoval některé politiky a novináře 1942 milostmi za 12 let.

Zoufalci, kteří se z jakýchkoli příčin snaží uniknout trestu odnětí svobody nebo dosáhnout jeho zkrácení, si mohou myslet, že patří k okrajovým skupinám obyvatelstva, jež utrpěly listopadovou změnou politických poměrů. Není dost toho, že ve srovnání se štědrostí Gustáva Husáka prezidenti prudce snížili počet udělovaných milostí.

Dalším mimořádným prostředkem, jehož užívání je věcí subjektivného postoje držitele, je stížnost pro porušení zákona. I zde došlo k vývoji v neprospěch odsouzených. Zatímco bývalý ministr spravedlnosti Pavel Němec jich v r. 2005 podal 214, Jiří Pospíšil v r. 2007 pouze 111 (dva ucelené, proto srovnatelné roky). V tomto případě jde o jev závažnější než u milostí. Důvody pro případné podání stížnosti pro porušení zákona jsou čistě racionální, vyplývající z vad konkrétního trestního řízení. Snížení počtu podaných stížností pro porušení zákona pak má několik možných vysvětlení. Optimální by bylo, kdyby jejich potřeba klesla díky zkvalitnění trestního řízení. Takový stav ale bohužel nenastal.

Příčiny poklesu užívání osobních nástrojů prezidenta a ministra spravedlnosti k zlepšení údělu odsouzených jsou čistě subjektivní a s úrovní trestního řízení nemají nic společného. Oba jejich nositelé se způsobem použití osobní moci v této oblasti vymezují proti svým předchůdcům. Platí zde ale přísloví, že „když dělají dva totéž, není to totéž“. Při udělování milosti prezidenta republiky je omezující opatrnost na místě, protože jde o absolutní a nevratné zrušení výsledků trestního řízení. (Nemění to nic na mém názoru, že by pan prezident měl počet udělovaných milostí poněkud zvýšit a ve výjimečných případech by měl napravovat i důsledky justiční svévole.) Ministr spravedlnosti stížností pro porušování zákona pouze vybízí Nejvyšší soud ČR k revizi procesu. Nejde tedy o zásah do nezávislosti soudů. Jeho případné špatné rozhodnutí by měl odfiltrovat soud při rozhodování o jeho podání. Mohl by si proto dovolit větší velkorysost, nejméně na úrovni „výkonu“ svého předchůdce.