29.3.2024 | Svátek má Taťána


PRAHA: Zájem o olympiádu

12.10.2006

Pražanovi (soudím tak podle sebe) by měla představa, že se v tomto městě za deset let uspořádá olympiáda, nahánět hrůzu. Výjimkou by podle mého mínění měli být pouze pražští ultravlastenci, kteří si ve svém nitru vytvářejí obraz roku 2016 naplněný krásnými novými sportovišti, autobusovými linkami jedoucími po nových širokých silnicích, levnými bufety, novými, moderními (ale nikoli panelákovými, nýbrž vilovými) sídlišti a dalšími vymoženostmi. Má představa tohoto roku 2016 je chmurnější: vidím Perštýn, tedy onen kousek za ústím Husovy a Jilské, jak se v něm bezmocně přetlačuje autobus se sportovci s davy proudícími z několika stran – od Národní z jedné strany, od Jilské a Husovy z druhé strany a k dovršení všeho ještě od Skořepky. Vím, je to představa přehnaně apokalyptická.

V neděli 8. října jsem se přesvědčil, že zřejmě patřím se svými pesimistickým představami mezi výjimky. V polední debatě převážil takřka jednoznačně názor, že to, čeho by bylo zapotřebí k uspořádání olympijských her roku 2016, stejně musí Praha a Česko zajistit k normálnímu provozu, takže vlastně jde pouze o to sehnat peníze, které by se beztak musely obstarat. A protože účastníci debaty se hravě vyjadřovali v stovkách miliard, nemohu říci, že bych se v těch cifrách vyznal. Ale jisté je, že bude třeba sehnat moc a moc miliard. Zmocnily se mě, pokud jde o olympiádu, značné obavy. A myslím, že oprávněné.

Vždyť nikdo nikde ještě neřekl, že Olympijský výbor ustanoví jako místo olympijských her právě Prahu. Zatím tedy to znamená dělat účet bez hospodského. Je to pro naše uvažování typické. Chceme, aby se stalo něco, co se neobejde bez nesmírných potíží, a my se chováme, jako by tento projekt už byl uskutečněn, existoval v realitě. Dobrá; na druhé straně je třeba přiznat, že má-li se Praha opravdu ucházet o organizaci olympijských her, musí mít zajištěné předpoklady, hlavně peníze.

A toho se právě nejvíc obávám. Ne, že by se peníze nesehnaly. Takřka určitě by se sehnaly. Ale bolest českého hospodářství nespočívá v tom, že by nebylo možné obstarat finanční prostředky na potřebné věci, naším problémem je, jak tyto prostředky ochránit a zabezpečit, aby se dostaly na to místo, na které jsou určeny. Aby získané fondy nepropadly, aby se nestaly prostředkem tunelování a loupežení. Řekněme (jen jako neobyčejně jednoduchý příklad), že olympiáda bude stát (vyžadovat) 100 miliard korun. Seženou se – horko těžko. Ale na místo určení se dostane pouze 80 miliard. Ostatní se cestou nějak rozplynou, ztratí se, někteří bystří lidé je převedou na nějaké instituce, které je opět převedou jinam a tak dále. To nejsou smyšlenky, něco takového se snadno může stát. Co pak?

Může nastat neobyčejná ostuda, protože objekty a organizace her budou dohotoveny jen zčásti. Že – kupříkladu – místo po dvou budou muset sportovci spát po čtyřech, že po některých nedostavěných komunikacích v podstatě nebude možno jezdit, že budou chybět dva stadiony a co já vím co ještě. Mohl by náš stát na něco takového přistoupit – aby se stala tak velká ostuda? Jistě že by nemohl.

A tak by stát udělal to jediné, co lze v takových případech udělat: vypůjčil by si 20 miliard a v rozpočtu by se objevila další díra.

Ale ono těch děr v rozpočtu je už tak dost. Takže dokud se státu nepodaří ovládnout toky peněz tak, aby finanční prostředky šly a došly tam, kam mají, je příliš riskantní ucházet se o výsadu uspořádat olympijské hry.

Připomínám, že tyto řádky nepíšu pod dojmem toho, že Česká republika byla vytipována jako stát, kde se nejvíc krade. Jednak takovým statistikám není radno zcela důvěřovat, jednak celá věc s kradením a loupežením není ani trochu jednoduchá.

Čímž ovšem nechci říct, že se u nás krade málo.