Podíváme-li se na stavby vozovek a chodníků v Praze (a asi i jinde), zjistíme, že se nově staví s cílem znepříjemnit automobilistům život.
Jízdní pruhy pro auta jsou úzké natolik, že dva autobusy vedle sebe se už do souběžných pruhů bezpečně nevejdou.
Bílá ohraničující čára jízdního pruhu je občas místy přerušena vysokým obrubníkem s ostrým rohem. Náhle, bez varování. Kolika autům už zničil pneumatiky nebo alespoň rozhodil geometrii přední nápravy? (Příklad: Pražané jistě znají obrubník vystupující náhle do vozovky u stanice metra Malostranská, celý už černý od nárazů pneumatik).
Pruhy jsou úzké, i když je místa dost. Projektant klidně (a zbytečně) rozšíří tramvajové těleso o metr štěrku nebo asfaltu za obrubníkem, kam auta nemohou. Nebo zbytečně rozšíří chodník. Jen aby zbylo na pruhy pro auta málo místa. (Příklad: okolí stanice metra Dejvická a nové tramvajové těleso na Evropské).
Dosud byly dva souběžné jízdní pruhy dost široké na to, aby se tam vešla tři auta vedle sebe. Když potřebovala mezi stojícími kolonami projet sanita, šlo to, stačilo uhnout doleva a doprava k chodníku. Při úzkých pruzích už to nepůjde. A obrubníky jsou vysoké a hrana ostrá – kdo bude riskovat zničení pneumatik, aby uhnul sanitě?
Zužování pruhů je asi vedeno myšlenkou, že tak donutíme automobilisty jet pomalu. Problém je, že pojedou sice pomalu, ale nikoliv bezpečně. Řidič v úzkém pruhu, kde vedle něj jede autobus sotva 30 cm vzdálený, z druhé strany je to 20 cm k obrubníku, má oči přišpendlené na nebezpečnou vozovku. Na sledování značek nebo chodců už mu zbývá pozornosti jen málo.
A naopak: míst pro zastavení aut ubývá. U stanice metra Hradčanská není kde přestoupit z auta na metro. Buď je tam zastávka autobusu, nebo parkoviště "bez omezení" – tedy samozřejmě využité k dlouhodobému parkování rezidenty. Podobně vlaková nádraží nebo centra měst. Není kde zastavit na pár minut, vystoupit, vyřídit věc a zase odjet. Výjimkou jsou zřejmě osvícení radní v Boskovicích, kde na náměstí lze zaparkovat zdarma na 20 minut. Město tam žije, obchodníci mají tržby, lidé pohodu.
V obytných zónách (Praha Dejvice) se nově stavějí v postranních ulicích chodníky o šířce čtyři metry, místy až šest(!) metrů. Tam, kde takřka nic nejede, málokdo chodí, ale hodně lidí potřebuje parkovat. Místo toho, aby se v zájmu bezpečnosti omezila povolená rychlost např. na 30 km/hod., ubere se v zájmu dobrého rozhledu na každé křižovatce několik parkovacích míst. Aby se mohlo jet povolenou "padesátkou"!?
Dopravní stavby jsou drahé a většinou přetrvají řadu desetiletí, možná století. V tisku i jiných mediích se vede mnoho diskusí o velké politice a nějak nám uniká, že města se stavebně mění pod taktovkou kohosi, kdo staví silnice s tím, že nemá rád automobilisty. Bez ohledu na to, že téměř všichni lidé auta – alespoň občas – potřebují. A sanitku blokovanou v koloně jistě nechce žádný z nás.
Je zajisté politickou otázkou, zda chceme omezovat automobilisty a zda veřejný prostor, který všichni sdílíme, jim máme odebírat. Stálo by za to zamyslet se a případně se i zeptat lidí.