Předesílám, že házení zápalných lahví do jakýchkoli objektů, ať obydlených či neobydlených, považuji nikoli za přestupek, ale za zločin. V případě obydlených jsou ohroženy lidské životy, v případě neobydlených majetek, který někomu patří. V případě tzv. „Kliniky“ jsou ale právě poslední dvě slova problém.

Budovy poskytující zdravotní péči obyvatelům Prahy 3 existovaly do začátku 90. let pod hlavičkou OÚNZ . Těm, kdo již nepamatují, vysvětlím zkratku: Obvodní ústav národního zdraví. Pod tuto organizaci spadaly všechny polikliniky na území městské části: Koněvova 205, Koněvova 221, Vinohradská 174 a dva objekty v Jeseniově ulici: blíže k ulici Želivského to bylo plicní oddělení OÚNZ (dnešní „Klinika“), vzdálenější pak dětské jesle. Neuvádím další objekty pro náš případ nepodstatné.

Po roce 1990 se všichni lékaři, vykonávající doposud svoji praxi jako zaměstnanci OÚNZ, osamostatnili a v uvedených objektech byli v nájemním vztahu. Budovy byly převedeny nikoli do vlastnictví obce, tj. Prahy 3, ale staly se majetkem státu. Lékaři působící v objektu Koněvova 221 podali na svůj objekt privatizační projekt a koupili jej. Koněvova 205 byla prodána státem, zastoupeným ministerstvem financí, soukromému vlastníkovi, Vinohradská 174 bezúplatně převedena na obec. Ve všech těchto objektech byla zachována a funguje zdravotnická péče. Na objekt dnešní „Kliniky“ byl kdysi také vypracován privatizační projekt, nedopadl však úspěšně nebo byl stažen.

Přibližně v době převodu Vinohradské 174 na obec jsem se dotázala na Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který byl pro správu a nakládání s majetkem státu vytvořen a působí pod ministerstvem financí, jaký bude osud tohoto opuštěného objektu. Odpověď nebyla ani mlhavá, spíše ve smyslu, že objekt by bylo nejlépe kvůli jeho technickému stavu strhnout. To vypovídalo o jeho způsobilosti pro jakékoli užívání a také o následném zavádějícím označení „Klinika“. Je to vybydlený objekt, v podstatě ruina.

Vývoj v posledních měsících již známe: obsazení skupinou squatterů, rozhodnutí Úřadu pro zastupování státu o jejich vystěhování z důvodu užívání bez právního důvodu, odvolání ředitele tohoto úřadu, instalování nové ředitelky, návštěva ministra financí a následné rychlé rozhodnutí o pronájmu pro alternativní, snad kulturní činnost. Neuvádím jména ani politickou příslušnost angažovaných veřejných činitelů jak na úrovni státu, tak obce, abych nebyla nařčena z politických či dokonce osobních animozit.

To, k čemu směřuji, je obojího prosto. Z výše uvedeného je více jak zřejmé, že objekty, které byly zprivatizovány či jsou vlastnictvím obce, fungují a poskytují zdravotnické služby. Byly rekonstruovány, či se rekonstrukce připravuje. Objekt ve vlastnictví státu nejenže chátral a zchátral do neobyvatelného stavu, nejenže v první fázi obsazení se státní úřad vyjadřoval velmi nejistě, zda mu objekt vůbec patří, ale v současnosti jsou kolem tohoto objektu nepříjemnosti, v sobotu dokonce napadení jakýmisi zakuklenci, což vedlo k následným absurdním vyjádřením o Křišťálové noci. Lidé bydlící v okolí nejsou z takového sousedství nadšeni, snad nejsou dokonce ohroženi, novináři mají několik dnů co psát a vysílat v televizi a politici se mají kde předvádět.

Bylo toto všechno potřeba? Ze všeho výše uvedeného je vidět, jak stát mnohdy neví, jaký vlastně má majetek, jak s ním neumí hospodařit, jak tento majetek chátrá a jak toto vše přináší problémy nejen občanům Prahy 3, ale i finanční ztráty státu a tím všem občanům naší země.

Autorka je bývalá starostka MČ Praha 3