Tak nám zase protestovali příznivci „Kliniky“. Lidí se prý sešlo několik stovek, malovali plakáty a volali hesla o tom, že „Klinika“ musí dýchat.

Historii tohoto objektu jsem krátce popsala v příspěvku Proč Klinika? Ale co její dočasní obyvatelé? Jistě jsou to lidé družní. Schází se jich prý v té nehostinné budově denně asi dvacet. Jistě jsou pořádkumilovní. Ty zaneřáděné prostory prý uklidili a na televizních záběrech byli vidět s hráběmi v rukou, jak v únoru hrabou listí. Jistě jsou podnikaví. Organizují prý koncerty, přednášky, dokonce sbírky ošacení. Jsou svobodomyslní. Nedělá jim problém nerespektovat vůbec nic. Dokonce ani nešťastné sousedy z protější strany ulice, kteří si na hluk a neurvalou hudbu stěžují. Jsou to lidé přátelští. Protestního průvodu se účastnilo několik stovek přátel a kamarádů.

Nějak jim ale uniklo, že nežijí na této zemi, v tomto městě, ani na Žižkově sami. Jako všichni ostatní musí mít povědomost o elementárních skutečnostech a pravidlech.

Musí vědět, že ten objekt někomu patří. I když je to nedokonale, až špatně hospodařící stát, ten objekt nepatří jejich komunitě. Kolaudační rozhodnutí na zdravotnické zařízení se jeví z hlediska současného stavu budovy jako trapně zbytečné, ale stavební zákon, pokud vím, stále platí. Už sice neexistuje žádná hranice nočního klidu, ale budova této „Kliniky“ je v rezidenční části města a ti, kdo bydlí v okolí, nejsou samí bohémové. Dokonce chodí i ráno do práce a chtějí se vyspat. Hrátky s různými večerními happeningy nebo i pohazování světlicemi a následné zásahy policie jim docela vadí.

Nejúsměvnější ale bylo nasměrování sobotního protestního průvodu: ten se sunul z Jeseniovy ulice až k radnici městské části. Tam byla „provolávána hanba“ starostce a dalším představitelům samosprávy. Mezi těmi stovkami lidí, přátel, kamarádů, squaterů nebyl jediný, který by jim řekl, že radnice městské části jejich požadavky nevyřeší, i kdyby nakrásně chtěla. To ostatně starostka i místostarosta jasně řekli. I požadavek na svolání zastupitelstva, který avizoval předseda zelených, je úplně mimoběžný, protože ani zastupitelstvo pravomoci v této souvislosti nemá. To by měl pan předseda, jinak člen tohoto zastupitelstva, vědět.

Pokud chtěli někde něco prosadit, měli jít o pořádný kus dál, až na vltavské nábřeží před sídlo Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Nebo možná až do Letenské ulice před ministerstvo financí. Pokud by se objevil nějaký deus ex machina, stejně jako v březnu 2015, tam by mohli uspět.

Pokud by se tak ale stalo, byl by to další precedent, že zákony jsou pouze cár papíru. Navíc budova „Kliniky“ není na Žižkově jediná státní a prázdná.

Všechna ta suchopárná fakta a osud jednoho domu by nemusel být tak významný, kdyby nesignalizoval něco daleko důležitějšího. Existuje určitá část společnosti, kterou zákony, zvyklosti a vlastně i lidé, nepatřící do jejich alternativních či jinak pojmenovaných skupin, nezajímají.

Přesto jsou tito alternativci lidé dospělí, svéprávní a mají volební právo. Není jich mnoho, ale i oni mohou být dílčím důvodem, proč nám v poslední době nad volebními výsledky zůstává rozum stát.

Autorka je bývalá starostka MČ Praha 3