Neviditelný pes

PRAHA: O pomnících a lidech bez paměti

19.9.2019

Už jsem se cítil skoro trapně, že jsem nic nenapsal o soše maršála Koněva. Že jedno místo na té či oné straně barikády zůstalo neobsazené. Možná ale než o soše dávno mrtvého muže je lepší psát o nás, o Češích.

O tom, jak s nadšením budujeme sochy a pojmenováváme ulice po tom či onom hrdinovi a hrdince, abychom za pár let, po prozření, že to byli vlastně arcizrádci a padouši, jejich sochy a ulice bořili, poplivali a pojmenovali zase po někom jiném. A pak si s uspokojením pilátovsky umyli ruce, jak jsme to dobře zařídili.

Není náhodou lepší nechat pomníky našich bývalých názorů a třeba i bývalých tragických omylů stát tam, kde jsou? Soudě podle množství Masarykových soch, bust, náměstí, škol a podobných pamětihodností, byli jsme my Češi vždy vzornými dětmi první republiky a nějaký Hitler nebo Stalin s námi nikdy ani nehnuli. Ale opravdu to tak bylo?

Proč raději nepřiznáme sami sobě svou zbabělost, svá selhání? Pouze tak budeme moci sami na sobě zapracovat, abychom příště byli statečnější. Nechme stát vedle sebe sochy Masaryka, Lenina, třebas i nějakou tu protektorátní, jen ať vidí naše děti, co vše naše země zažila. A ať se zatvrdí a příště nic takového nedopustí.

Jenže současní mladí soudruzi, co vládnou Praze – pánové Kolář, Hřib a bizarní bratři Čižinští –, jsou mužové bez paměti. Žijí přítomným okamžikem. To se někdy pokládá za pozitivní vlastnost, u politika je to ale jen jiný výraz buď pro hloupost, nebo pro kariérismus. Takového člověka nezajímá, čím žili lidé předchozích dob, nezajímají je jejich nezacelené rány z minulosti ani to, co jim dříve dělalo radost. A tudíž nemají a nemůžou mít úctu ke stáří. Zajímají je jen jejich vrstevníci, nic víc. A současně tito „politici“ nemají ochotu investovat sami sebe do věcí budoucích. Nečekejme od nich budování infrastruktury Prahy a zlepšování podmínek pro život jejích obyvatel. Protože to znamená práci na něčem, co bude vidět možná za 15-20 let. A to je příliš daleko. Bizarní pražská mladá garda jsou lidé současnosti – a proto raději zorganizují nějaký pochod sexuálních menšin, sepíšou petici proti tisíce kilometrů vzdálené zemi anebo zakážou auta a vysadí pár stromů. A jejich vrstevníci jim hlasitě zatleskají na asociálních sítích.

Lidské dějiny jsou složité a jiné ani být nemohou. Vždyť každý člověk je složitý, natož pak když jsou jich statisíce, miliony. A konflikty davů, národů, nejsou nikdy černobílé.

A tak nechme Koněva tam, kde je. Vysvětlující tabulka jistě postačí. Po tomto muži alespoň něco zůstalo.

Po mladé hipsterské gardě zůstane jen hořká pachuť, která ale s jejich odchodem rychle zmizí. Jejich jména za pár let nevzpomene nikdo. A spoušť v Praze holt napraví někdo jiný.

Převzato z JanSoldat.cz se souhlasem autora

Jan Soldát


zpět na článek