V měsíčníku 51PRO (5/2007) se pan Ladislav Bátora v článku „Marťanská národní knihovna“ jedovatě, leč povrchně rozkatil na Kaplického návrh Národní knihovny na Letné. Nemaje vlastní názor estetický ani k funkci (nadávky nejsou názor – k nim později) namíchal skrumáž osobností, kterými se zaštiťuje: F.L. Rieger, Goethe, antické autority, Klaus, Scruton, I. Klíma, Vaculík. Tím ale smysl svého ataku nevyjasnil ani nevyztužil. Tady jsou některé jeho nadávky: „šeredné, nebetyčná ošklivost, nestydatost, nadutost, příšerné monstrum, ohyzdný kýč …“ To svědčí o pohnuté žluči a ne ostré mysli. Pan Bátora například lehkomyslně cákne o Kaplického návrhu, že je to kýč, a zřetelně tím dá najevo, že nemá ponětí o smyslu a tématu tohoto pojmu. Použil jej opět jen ke spílání. Jakou má pouhá emocionální křeč skutečnou hodnotu? Žádnou – problém jen zatemňuje, demonstruje publicistovo siláctví a místo názoru nabízí postoj. Pan Bátora cituje mnoho skoro už zlidovělých přezdívek, ale i hanlivostí o Kaplického návrhu N.K.: „muchomůrka, medúza, oko nad městem, žabička, mořská vlna“, ale i „dinosauří lejno, plkanec, bunkr, šmoulí hrad, flus…“. Tím ale padá naivně pan B. do vlastní pasti. Svědčí přece o půvabu a fantazijní náloži Kaplického návrhu, když vyvolává tolik asociací a jazykových hříček, kdy i nadávky jsou vlastně šarmantní. Chtělo by se říct, ke zlosti pana B., že průrazný Kaplického návrh podhradní lid přijal a že se stává pražským folklórem.

Neví-li pan B., co je „čecháčkovství“ a že on sám má některé jeho rysy, tak mu to aspoň zhuštěně vysvětlím: hurávlastenectví, které se dojímá nad Hradčanami, ale odmítá vlast bránit přijetím radarové základy, které slzí při hymně, ale nesouhlasí s našimi vojáky v mírových misích, ctí zlaté české ručičky, ale přehlíží, jak kradou a korumpují. Že za korouhev má pivní mok, v jehož pití jsme mistři světa. Bráchou čecháčka je Matěj Brouček Svatopluka Čecha a tupě nepochopený Švejk jeho modlou. Antičecháčkovské jsou třeba legie z 1. svět. války, odbojáři války druhé, političtí vězňové nacistických i bolševických lágrů, sv. Vojtěch, Hus, Komenský, Mácha, Havlíček, Masaryk, Čapek, Milada Horáková, generál Píka, Janové Palach a Zajíc, bratři Mašínové …. a doplní si každý sám. Ale pozor – čecháčkové jsou nad stranami; jsou rudí, oranžoví, modří a všebarevní. A čtěme dále kusy slovníku p. Bátory: „Nesmíme se opičit po cizině! Stavby mají mít národní svéráz! Příkladem jsou Národní divadlo a Národní muzeum! Budova má mít symbolický význam! Musí mít české kořeny!„ Tady slyšíme ozvěny příkazů socialistického realismu: „Umění musí být internacionální obsahem a národní formou. Kosmopolitní cizáctví ohrožuje národní kulturu. Nesmíme dopustit pašeráctví cizích ideologií do národního umění.“ Pak se není co divit panice pana B. před jakoukoliv modernitou. Čecháček je nacionalista. A protože je xenofobní, rád zamlčuje multikulturní ráz českého umění a myšlení, které po staletí bylo mísením živlu českého, německého, židovského. Do fešácké nemravnosti útoku pana Bátory patří i obvinění Vlastimila Ježka: „Měl dávno projekt vyhlédnutý, protežoval jej, měl vliv na složení poroty, porota byla předpojatá, stavbou padá i stojí Ježkovo ředitelování N.K.“ Opravdu nemá pan B. žádné oprávnění mluvit za „posvátné hlubiny národní bytosti“, když takto nefér polemizuje a uráží; a když domyslíme jeho větu, že „Kaplického stavba by mohla sloužit leda jako ´cirkusové šapitó či zednářský templ´“ – tak máme jeho obskurní názorovou platformu jako na dlani.

Staročeský konzervatismus pana Bátory nechce být asi informovaný o tom, že architektura jako celý svět se vyvíjí. Asi by se podivil, kdyby na něj lékař místo současných přístrojů i postupů a léků, šel s puštěním žilou, dýmem a zaklínadly. Ať přemýšlí tedy o architektuře též historicky a okouzlí ho, co se v ní na světě událo a děje: Opera v Sydney, Centre Pompidou, Grande Arche v Paříži, Národní kongres v Brazílii, město Brazilia, věž pojišťovny zvaná Okurka v Londýně, Parlament v Bangladéši, Dvojvěž v Kuala Lumpur, Židovské muzeum a Židovský památník v Berlíně, skleněná pyramida v Louvre, vila Tugendhat v Brně, dům U Černé Matky Boží v Praze, kaple v Ronchamp, kostel v Senetářově u Brna, Guggenheim muzeum v Bilbao, Velké národní divadlo v Pekingu … Obhajobu neznamená ani to, že podobní staromilci jako on si trhali plíce nadávkami nad těmito stavbami, ale též nad Eiffelovkou, mnohými mrakodrapy, Obecním domem i Tančícím domem v Praze. Je dobře, že karavana moderní architektury jde dál a vzpíná svou fantazii, zatímco oponenti odcházejí do směšnosti.

Tam, kde píše p. Bátora, že podobná architektura jako je Kaplického návrh „nabourává národní sebevědomí a soudržnost“ a kde svolává i prezidenta „na barikádu proti ní“, tam už je za hranicí soudnosti.

Dvě doušky: 1) Liberálně konzervativní duch časopisu 51PRO přece nemusí znamenat zpátečnictví. 2) Nacistická propaganda během 2. světové války dala do oběhu obrovský a sugestivní plakát „Zachvátí-li tě, zahyneš!“, na němž se dvě rudé bolševické zkrvavené ruce vrhají na Hradčany … Použít parafrázi tohoto plakátu v podobě sápající se Kaplického medúzy na Hrad na obálku zmíněného čísla je nehorázné. A je to kýč. Novinářský kýč.