Letos si na mne opět vzpomněl Ropid při změnách jízdního řádu. Předtím, před několika lety, když jsem ještě bydlel na Žižkově, mě elegantně odstřihl od přímého spojení s linkou metra C jednoduchým tahem. Zrušil tramvajovou linku číslo devatenáct, a místo ní jela sloužit šestnáctka, čímž po letech zmizela z konečné zastávky Spojovací.

Následovaly zoufalé kroky našeho zastupitelstva, dlouhou dobu marné, až posléze se dopravní vládci uvolili prodloužit tramvajovou linku číslo jedenáct od Olšanských hřbitovů do Spojovací, nejprve jen ve všední dny do dvaceti hodin (oni by snad ti Žižkováci chtěli jezdit večer do divadel, na koncerty, do biografů, tak to ne, držte se hospod, máte jich ve svém obvodě nastláno), posléze jsme se stali plnohodnotnými cestujícími, ale byly to nervy, pravda, Radniční noviny měly jedno všeobecně sdílené téma, se kterým souhlasila i opozice, která je tu od toho, aby rejpala a foukala radnici do karet.

Před dvěma lety jsem se přestěhoval do Domova seniorů v Malešicích. Naše okolí obsluhuje autobusová linka číslo 155, při předposlední změně jízdního řádu přečíslovaná, aby měli cestující nějaké zmatky, ale jinak se nic nedělo.

Je pozoruhodná tím, že je okružní. Nastoupíte do autobusu ve stanici Želivského (dojel sem z konečné u Vinohradské nemocnice), přes různé zastávky, často jen na znamení, dospějete k nám do Rektorské, a odtud můžete pokračovat přes nákupní centrum Billa až k poliklinice Malešice. Tam autobus zastaví, nemocní a chromí se pomalu vysunou z autobusu a po pár krocích dospějí k vytouženému cíli. Cestující, kteří pokračují v jízdě směrem k Vinohradské nemocnici, zůstanou sedět, ostatní na zastávce bez problémů přistoupí, jakási dáma rezolutně v ozvučeném dopravním prostředku oznámí „Tento spoj pokračuje dále jako X 0 155, příští zastávka Sídliště Malešice. Dokonalá pohoda. Jediné, co občas pokazí náladu, je půlhodinová frekvence spoje.

Ovšem od prvého září je pohody konec. Autobus jede do táhlého kopce před poliklinikou, někde za polovinou oznámí řidič, že je v konečné stanici, a všichni, i ti, kteří pokračují dále, musí vystoupit. Nevěřícně vylezete i se svou polochromou nohou, v odpoledním vedru zjistíte, že tam vskutku trčí na obvyklém sloupku „Poliklinika Malešice, výstupní a manipulační“. Tak sebou zničeně manipulujete po chodníku do kopce, který končí levotočivou zastávkou, lapáte po dechu, konečně je tu spásný přechod, a už jste dejme tomu v lékárně. Než vstoupíte, zahlédnete autobus, který právě dojíždí do nástupní stanice, paní, která s vámi vystoupila, je mladší a čilejší, ale sotva stihla zase nastoupit.

Důsledkem je ovšem i změna jízdního řádu, půlhodinová frekvence sice zůstává, ale odjezdy ze stanic, které si místní obyvatelé za dlouhá léta vryli do paměti, jsou nutně posunuty o několik minut.

Když jsem tu Jobovu zvěst řešil s přáteli, nemohli jsme přijít na to, k čemu je změna dobrá. Bezpečnostní důvody to určitě nejsou, výstup a nástup cestujících vypadal stejně jako v kterékoli jiné zastávce. Konečně někdo z nás záhadu patrně vyřešil. Řidiči měli pauzu na kouření jen u Vinohradské nemocnice, teď konečně mohou i tady vypadnout na chvíli z vozu, aby se posílili nikotinem na další cestu. Nevíme o žádném místě na soudobé konečné, kde by bylo možno povolit tlak močového měchýře.

Jiný důvod si neumíme představit. Kolik je řidičů kuřáků a kolik cestujících, byť jen částečně tělesně postižených, toť matematická otázka, která nikoho nezajímá, dopravní podnik je firma a řídí se jako firma. Jen nevíme, k čemu ještě potřebuje Ropid. Soudím, že v Dopravním podniku hlavního města Prahy by se na takové pitomé zásahy našlo dost vlastních lidí.

Jak by se všechno snadno řídilo, kdyby nepřekáželi ti cestující. Konec konců, my lidé překážíme všude.