Barák nedávno prohlášený za „kulturní památku“. Pro mne za mne si může ministerstvo kultury na návrh Národního památkového ústavu vyhlašovat co chce, ale památka nepamátka, je to ošklivej barák. A dnes funkčně naprosto k ničemu. Pokud má nějakou „hodnotu“, tak jen v tom, že ukazuje, jak architektura sloužila době a ideologiím, které považovaly člověka za bohužel nezbytný, ale jinak jen ekonomicky vytěžitelný přídavek ke stroji. Však také Le Corbusier, ten Marx architektury a propagátor tohohle „krabicismu“, prohlašoval, že jeho domy jsou „stroje na bydlení“. A přitom sám nejraději pobýval i se svými ideově věrnými… ve středověké tvrzi. To je jak ten Lenin, dělnická třída a jeho Rolls Royce a semišové glazé rukavičky, aby se mu lépe střílelo z lovecké pušky, že.

Koleje a celý ten kdysi moderní systém nikdo zachovat nechce, ani o to nejde, jde o pozemky. O to, kdo zabere obrovskou lukrativní plochu. A jako u nás vždy se k tomu vysloví kdejaký „vědátor“ a aktivista začne ječet, aby se nic nebouralo, že je to památka (no a hlavně doživotní živobytíčko, případně hobby pro něj a jeho kamarády.)

Aby bylo jasné. Krásnou „moderní“ architekturu z prvé poloviny dvacátého století miluji. Zlín je v části vystavěné Baťou okouzlující. Ostatně, prefabrikované Baťovy prodejny, z nichž jedna byla kdysi u Palmovky na třídě Rudé armády, byly krásné. Vybraná elegance kterou úplně nezničil léta ani socialismus. Sklo a chrom, dokonalé „pochozí“ prostředí, dones nepřekonaný způsob prodeje. Také se pilně dívám na první část seriálu Hercule Poirot, kde jsou ukázány interiéry v elegantním domě, úžasné záběry na tehdejší vily zasazené do krajiny, ale i třeba letiště…

Ale když je někde něco krásné a elegantní, může být něco podobného jinde úplně blbé. Viz třeba „Veletržní palác“ v Praze 7. Který byl ošklivý vždycky, ale po přestavbě po požáru a po natření otvorových prvků příšernou modrou industriální barvou a se šedivým kabátem se stavba změnila v Drákulův hrad. Je to tak otřesná budova, že jsem ještě nezískal dost odvahy do ní vůbec vstoupit a jít s podívat na moderní umění. Ačkoliv kdykoliv jsem v Madridu, navštívím museum „Museo THYSSEN“ a „Museo Nacionál Reina Sofia“ které se specializují na moderní umění a architekturu. A šel jsem tam tedy i na velkolepou výstavu Le Corbusiera. Jen jsem koukal jako blázen, jak používal tzv. „sudetskou klenbu“ na návrhu vily u Barcelony. A když přijedu do Frankfurtu nad Mohanem, vím tam o jedné kavárně na střeše, odkud se dá pozorovat moderní střed města a skloubení mrakodrapů a starých budov. Krásný pohled.

Takže aby bylo jasné, nejsem na straně žádného developera. A to, co se tam plánuje jako obytně-administrativní areál, je skutečně dost děsná výstavba. Ovšem v porovnání například s obludnou novou stavbou banky na rohu náměstí Republiky a ulic V celnici a Na poříčí, která jakoby žádnému estétovi nevadila, jsou ještě docela ucházející. Ono to bude celé o něčem jiném.

Pokud někdo chce třeba zabránit, aby se v Praze dělaly moderní ulice a prodloužila Olšanská ulice, ať rovnou řekne. Že mu jeho náboženství přikazuje vymýtat automobily coby moderního ďábla a ať nevykládá, že Praha 3 nepotřebuje dostavět Olšanskou a propojit tak později Prahu 3 na obchvat Prahy.

Takže zase tady máme kulturní památku dle „zákona“. Parta aktivistů si jej vydupala, ta zchátralá příšernost zvaná Nákladové nádraží tam bude strašit ještě mnoho let, aktivisté se budou radovat a budou mít za co „bojovat“, uprostřed města bude nefunkční nádraží a obrovský kus smradlavé periferie z dob industriální revoluce a to bude slááááva! Jak jsme „guldúrní“!!!!

Protože jestli si někdo myslí, že na nějakou přestavbu nějakého nádraží dá nějaký filantrop miliardy, tak to nedá. A stát a obec nemají. Doba, kdy bylo peněz jako šlupek a přestavovaly se londýnské doky na Temži, je pryč. A navíc uvalení „statutu kulturní památky“ spolehlivě odradí jakéhokoliv potencionálního investora, který by mohl mít nějaký rozumný nápad, co s tím obludným barákem. Kde jsou shnilé instalace elektřiny, vody, kanalizace, topení, kam teče střechou a do které - pokud se bude opravovat „památkově“ ipou - poteče pořád, kde jsou narušeny i některé nosné prvky (do železobetonu už desetiletí teče voda). Do budovy, kolem níž je divoká změť plná plesnivých bud, zchátralých průmyslových barabizen, blátivých dvorků, náletových dřevin, rozbitého betonu, odpadků, potkanů a různých vandráků. Zadarmo by ten barák byl drahej. Pozemek, to už je něco jiného. Ale ten zdevastovaný barák?

Tak jsme ho „ochránili“ a necháme jej spadnout. Jak se to zpívá, heslem těhle lidí je: „ My Prahu nedáme, radši ji zbouráme…“