28.3.2024 | Svátek má Soňa


PRAHA: Dva pomníky, dva maršálové

9.10.2019

Toto je odpor a je jasné, že zdejší protektorát Velkoevropské říše bude tento odpor potírat… píše v týdeníku Respekt jistý pan Bulíř, takto předseda hnutí První republika, k otázce přelepování evropského znaku samolepkami s českým lvem. No, drazí krajané, kéž byste nikdy podstatnějších starostí neměli. A když už někomu ten protektorát tak ukrutně vadí, z Velkoevropské říše se dá i vystoupit, nikdo vás v ní z šos držet nebude. Uspořádejte referendum, a dosáhnete-li 50,01 procenta, šup, už jste z toho protektorátu venku. Ledaže je hned po ruce protektorát pro změnu putinský, ale to jen tak poznámkou, než přejdu k vlastnímu námětu těchto řádků.

*

Jak se dozvídám ze země předkův mých, zmítají jí spory o pomník sovětského maršála Koněva v Praze na Podbabské třídě (nebo pořád ještě nese jméno Jugoslávských partyzánů? Důkaz to, že s pojmenováváním a přejmenováváním ulic je radno postupovati zdrženlivě). Veřejnost je v té věci rozpolcena. Jedni poukazují na ne právě chvalitebné skutky zmíněného maršála (utopil v krvi maďarské povstání r. 1956, dohlížel na stavbu berlínské zdi, jsa věrným stalincem odmítal Chruščovovu kritiku kremelského skřeta s životy milionů na svědomí, kdyby nějaké měl), kdežto druzí ho mají - ať vyváděl, co vyváděl - přece jen za muže, jemuž vděčíme za osvobození… Jakožto pamětník těch dějů si dovolím užít přesnějšího výrazu: obsazení, nikoli osvobození. Věru obtížno je pokládat za osvobození akt, jemuž následovalo bezmála půlstoletí pod moskevským pantoflem. Narovnejme si brejle: Rudá armáda neosvobozovala, ale hnala se Evropou v úporné snaze obsadit jí co největší část, aby v ní zřídila poslušnými satelity tvořené předpolí sovětské moci.

Co se týče Koněvova pomníku… no, neradil bych hned ho roztřískat na malé kousíčky, jak už jsem také četl takový návrh. Je to přece jen umělecké dílo, a ne úplně špatné. Máme v Praze objekt, kam se odkládají památníky, jejichž slávu historie nepotvrdila: lapidárium Národního muzea. Kdyby se tam pro maršála Koněva nenašlo místo, mohl by je uvolnit jiný maršál, poněkud překotně vyhozený našimi republikánskými pradědečky přes plot národních dějin: Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče, nejgeniálnější vojevůdce, co jich půda zemí českých zplodila od dob Žižkových, a možná i před nimi. Krom jiného to byl on, kdo vypracoval plán bitvy u Lipska (1813), zaslouživ se tak o vítězství spojených rakousko-prusko-rusko-švédských vojsk, a tím začátek konce dobyvačného megalomana Napoleona Bonaparte, po dvaadvacet let udržujícího Evropu v krvavých a dokonale zbytečných válkách. Pro nic, jen pro svou osobní slávu a sebeobdiv. Pakli se J.J.V. Radecký svým dílem přičinil o jeho svržení, nezaslouží si povýšené ohrnování nosů, nýbrž uznání z nejvyšších.

Očekávám nyní námitku – nojo, ale když on ten Radecký soužil Habsburkům! A komu jinému, odpovídám, měl medle sloužit? Odložme i tuto národoveckou pověru: koruna Království českého připadla habsburskému rodu svobodnou volbou stavovského sněmu po smrti posledního Jagellonce v r. 1526. Kdo by žádal víc, nějakou demokratickou volbu za účasti veškerého lidu, neví, o čem mluví; k tomu musela doba teprve dozrát, ne bez zpětných zvratů a obtížně napravitelných omylů. Ostatně výsledek korunuje snahu; a ten se ve srovnání s jjinými národy podobného osudu nechá vidět. Česká země, český jazyk, české povědomí přečkaly bez podstatnější úhony staletí nazvaná horlivými spisovateli Temnem, to na rozdíl od jiných národů, nevyšedších z kvasu oné převratné doby tak nepoškozeně. Bretaňců v severozápadní Francii například, nebo Gaelů na skotské vysočině, kde se původní řeč uchovala jen v izolovaných zbytcích, a daly by se najít i jiné příklady. I zanechme skuhrání; pod habsburským jařmem se národu a jazyku českému ještě vedlo znamenitě.

Ale to jsme pořád jen u těch jazyků; na poli hospodářském se situace jeví ještě příznivěji. Temno sem, Temno tam, vypracovaly se země Koruny české do postavení nejrozvinutější, nejprůmyslovější části rakouského mocnářství, pod vlídným dohledem a nejednou i za finančního přispění vídeňské vlády. Zlatou kapličku na vltavském nábřeží sice postavil národ sobě, ale bez prachů od císaře pána by si býval postavil houbeles; a půlstoletí mezi kanonýrem Jabůrkem a infanteristou Švejkem je možno zvát nejšťastnějším obdobím novějších českých dějin, jehož poklid a rychle rostoucí prosperita se už pak nikdy neměly opakovat.

Polní maršál Radecký z Radče nebyl přímým spolutvůrcem toho stavu, ale připravoval k němu cestu; a znovuzřízení jeho památníku by Praze slušelo víc než ty spousty soch a sousoší k oslavě postav, o nichž málokdo už ví, čím se vyznamenaly a kdo vůbec byly. Ledaže původnímu umístění na Malostranském náměstí by dnes překážely koleje veřejné dopravy, ale i zde by se našlo řešení. Co tak umístit jeho pomník na místo uvolněné maršálem Koněvem? A třídu Jugoslávských partyzánů – beztak už vzal čert celou Jugoslávii i s jejími partyzány - překřít na třídu polního maršála J.J.V. Radeckého? Jakožto někdejší Dejvičák bych se tomu připojil svým plným a srdečným souhlasem.

Hannover, 6. října 2019