Kdo si chce užít dávné bitvy, má na výběr. Plzeň Američané osvobozují rok co rok. U Slavkova pravidelně bojují vojska tří císařů. U Záblatí uváděl v červnu Václav Vydra po 400 letech reprízu první porážky stavů za třicetileté války. Prahu čeká něco pro fajnšmekry – repríza první defenestrace, tedy počátku husitské revoluce, tedy počátku první občanské války po 600 letech. Upozornily na ni Noviny Prahy 2.

V úterý 30. července bude na Karlově náměstí rušno – husitské ležení, dobové tržiště, občerstvení, skupiny hudby i tance. V 18 hodin přijde zlatý hřeb na Novoměstské radnici (vstup zdarma): defenestrace aneb vyoknění – od úvodní bitky u vchodu až po svržení (i ubití?) konšelů.

Až sem je to banální popis chystané radniční akce. Ale pikantnost tomu může dodat účast historických postav Jana Želivského a Jana Žižky, zvláště Želivského.

V době, kdy trvá spor o obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, se nabízí spor podobného kalibru. Jak vnímat Jana Želivského? Jako kněze, jenž povzbudil davy k obraně Prahy proti první křížové výpravě? Jako pokrokáře a národovce v jedné osobě? Jako postavu, kterou si oblíbil Zdeněk Nejedlý i Otakar Vávra? Či jako radikálního fanatika, jenž pomohl zatáhnout zemi do občanské války?

Kdyby nebylo Jana Želivského, nebylo by ani první pražské defenestrace. To on měl 30. července 1419 ranní kázání v kostele Panny Marie Sněžné, kam přišli lidé už vyzbrojení kopími a sudlicemi. To on je svými slovy ještě více rozvášnil a posléze dovedl k Novoměstské radnici, kde se dav dal do díla – konšely vyházel přímo na nastavená kopí.

Želivský zůstává kontroverzní postavou, jak to u historických osobností bývá. Jsou-li různí lidé označováni za mentální bolševiky či nacisty, aniž by měli legitimaci KSČ či NSDAP, pak lze Želivského označit za mentálního džihádistu. Jistě, s islámem nic společného neměl, ale pravé pojetí víry šířil způsobem, který si s islamisty moc nezadal.

A teď přichází na řadu zásadní otázka. Hlavní argument proti obnově Mariánského sloupu zní tak, že zdaleka neztělesňuje smíření, ba ani úspěšnou obranu Prahy před Švédy, ale spíše aroganci vítězných Habsburků (rozuměj: katolíků). Je to argument oblíbený a široce sdílený. Až tak, že si nad ním v rozhovoru pro Haló noviny společně libují husitský duchovní Jan Kršek a novinář Jaroslav Kojzar (ano, ten Kojzar, jenž byl ještě před 30 lety oporou Rudého práva!).

Tudíž se můžeme ptát: Nakolik ztělesňuje smíření Jan Želivský, když jakýs takýs smír v zemi nastal až po porážce husitských radikálů? Neztělesňuje Želivský spíše „aroganci dobra“, jak se říká postojům těch, kteří mají vždy jasno, jak napravit zkaženou společnost?

To vše si můžeme nechat projít hlavou před 30. červencem.

LN, 24.7.2019