Dne 27. ledna si slušní lidé připomenou sedmdesáté páté výročí osvobození koncentračního tábora Auschwitz-Osvětim. Zahynuly v něm v barbarských podmínkách a nelidských technických zařízeních statisíce lidí. Tisíce z nich byly našimi krajany. Pro dnešní českou a především pražskou politickou reprezentaci to nic neznamená. V ten samý den – pokud se nestane zázrak – bude zavřen Pražský památník šoa na nádraží Praha-Bubny.

Po sedmi letech dřiny, která postavila respektovanou a ve světě známou vzdělávací muzejní instituci. Po letech planých slibů a byrokratických obstrukcí Magistrátu hlavního města Prahy a ministerstva kultury to tým památníku musí vzdát. V den výročí osvobození Osvětimi, kam z nádraží Praha-Bubny v letech 1941-1945 vyjížděly transporty, odvážející desítky tisíc českých, převážně pražských Židů.

Pokud se tedy nestane zázrak, na místě snad ještě nějaký čas zůstane aspoň světoznámý monument zesnulého sochaře Aleše Veselého, nazvaný Brána nenávratna. Dvacetimetrový kus zužujících se kolejí vztyčených šikmo k nebi. Perspektiva odchodu navždy, znicotnění, smrti a bezpaměti. A možná, že si ty kolejnice nakonec někdo rozřeže a odveze do sběru. Hlídat to tam nikdo nebude.

Louis Aragon po okupaci roku 68 nazval normalizované Československo Biafrou ducha. Výsledek dnešní svobodné vůle, vlastní lhostejnosti a bezpaměti je horší. Nemůže být pro společenství národa či města nic horšího než sebevražda paměti.

Existuje v tomto světě ještě něco, co by mohlo ve zbývajících čtrnácti dnech otevřít oči vládě, ministru kultury a pražskému primátorovi?