Na politiky už nenadávám. Pořád se na ně dívám kritickým okem, pořád mě dokážou překvapit a občas dokonce několikrát během jednoho dne. Ale už se spíš směju, než že bych se rozčiloval. Už nemám chuť někomu zakroutit krkem, maximálně kroutím hlavou.

Není to rezignace. Něco mi totiž došlo.

Vláda České republiky řídí celou zemi. A jedenáct milionů občanů České republiky řídí sami sebe. Říká se tomu sebevláda a každý z nás ji praktikuje podle nějakých pravidel, s nějakým rozpočtem, s nějakou personální politikou, investiční strategií, zdravotním plánem atd. A taky s nějakými výsledky, samozřejmě. Ty se neprobírají ve Strakově akademii, ale dopoledne na pracovní poradě s kolegy, odpoledne v kavárně s přáteli nebo večer doma s rodinou.

Když slyším ministryni financí, nepřemýšlím už tolik nad tím, jak hospodaří ona. Přemýšlím, jak hospodařím já. Jestli dělám dost pro to, aby rostly moje příjmy. Jestli mi někde zbytečně neutíkají peníze. Jestli dost inteligentně nakupuju, eventuálně investuju.

Když mluví ministr dopravy, nepřemýšlím nad tím, jak drahé jsou naše dálnice. Přemýšlím, jestli do svého Daihatsu Cuore nesedám někdy úplně zbytečně, protože chodit je mnohem užitečnější.

Když mluví ministr školství, zajímá mě, co se zrovna učím já. Kolik knih jsem letos přečetl, kolik zápisníků jsem počmáral svými poznámkami, jak si rozumím s umělou inteligencí nebo jak dosáhnu většího pokroku v italštině.

Když mluví ministr zemědělství, přemýšlím, jestli v Potravinové bance využíváme veřejné peníze opravdu efektivně. Každá koruna z dotace totiž není jen státní. Je především něčí. Někdo ji musel vydělat.

Když mluví ministr životního prostředí, nečekám na další klimatický plán. Jdu se podívat na zahradu. Co tam můžu zasadit, upravit, zachránit, zlepšit. Globální klima je složité, ale vlastní záhon je překvapivě konkrétní.

Když mluví ministr práce a sociálních věcí, přemýšlím o svých pracovních projektech a zajímá mě moje vlastní sociální politika. Jak se udržovat, abych mohl pracovat a vydělávat do jakéhokoli věku. Nebo kdy doplatím hypotéku, abych byl pánem ve svém vlastním domě.

Když mluví ministr obrany, přemýšlím, kdy konečně zaplatím dceři kurz sebeobrany. Protože obranyschopnost státu je důležitá, ale obranyschopnost našich dětí taky.

Když mluví ministr pro sport a prevenci, nepřemýšlím, kolik stát postaví stadionů, ale jestli trénuju dost intenzivně, abych na jaře zvládl půlmaraton v Lisabonu.

Když slyším ministra zahraničních věcí, přemýšlím, s kým stojí za to udržovat dobré vztahy a kde už by bylo lepší vyhlásit diplomatické ticho.

Když slyším ministra kultury, přemýšlím nad tím, co všechno chci na podzim vidět v Amsterodamu.

Když mluví ministr zdravotnictví, přemýšlím nad tím, co jím, jak spím, nebo jak využít to nejlepší z longevity, aniž bych se změnil v profesionálního konzumenta doplňků stravy a preventivních vyšetření.

A tak bych mohl pokračovat, dokud bych nevystřídal všechny ministry české vlády. Takže na závěr řeknu už jen tohle: možná jsme si zvykli očekávat od politiků příliš mnoho a od sebe příliš málo. Přemýšlejme o tom!