POZNÁNÍ: Křen, řeč a letní jez
Sousloví „dělat křena“ jsem nikdy moc nechápal, ale podle mě to znamená se pohybovat v přítomnosti páru milenců, do jisté míry jako voyeur, hlavně kamarád. No, ale každý tohle cítí krapet jinak. Když mi bylo pětatřicet (1999), něco jsem zrovna psal doma u počítače a měl ho u okna do ulice: prošli milenci se psem a uvědomil jsem si, že je to mladší bratr mého dávného spolužáka a kamaráda ze základní školy Mirka. Chvíli jsem se zpěčoval sám sobě, ale pak sebral mladé kosti a na kole jel k nedalekému jezu: nikam jinam nemohli mířit. Trefil jsem to: skutečně tam byli. Házeli do vody nad jezem klacek a pejsek jim ho nosil.
Praštil jsem kolem, zavolal na Davida a chvíli jsme konverzovali. Detaily si nevybavuji a posléze jsem jel domů a napsal o tom setkání povídku. Univerzitní profesor Viktor Viktora, který byl taky redaktorem, sháněl zrovna věci do literární rubriky jednoho časopisu, tak jsem mu svůj text zaslal - a uveřejnili ho: měl jsem radost a číslo časopisu jsem Davidovi a jeho ženě dal do schránky, vždyť vlastně bydleli kousek ode mě. To je všechno.
Měl jsem plno jiné práce, i s jiným vztahem, a ve filmu by samozřejmě ještě něco následovalo; ale životy nejsou film, a tak jejich příběhy přečasto míří do prázdna. Věci „nedopadnou nijak“. Jednoduše jsem na Davida a jeho ženu zapomněl na celé roky. Byli zastřeni jinými lidmi, jinými událostmi; ale není sporu, že jsem byl tím párem na chvíli fascinován, nejméně u jezu, a v pomyslném filmu bychom se od setkání u vody stýkali, nebo do nějaké míry. A nabízí se otázka, proč se to nestalo.
Většina lidí by mi pověděla: „Protože jsi jim, vole, nic neřek.“ To je pravda. Ale taky je pravda, že jsem ze svého hlediska řekl všechno, protože jsem přece napsal tu povídku, zveřejnil ji a časopis David asi našel ve schránce. V ideálním světě-filmu by ho i prolistoval, všiml si mého jména (já to tam ostatně založil), přečetl by povídku a došlo by mu, že na mě udělali dojem. A? Od té doby by se mi buď vyhýbali, nebo naopak. Ale život není film, tak je nejpravděpodobnější, že si povídky nevšimli a časopis založili nebo zahodili. Polský sci-fi spisovatel Stanislaw Lem (1921-2006) říká: „Nikdo nečte. Kdo čte, nepochopí. Kdo pochopí, zapomene.“ Což je parafráze výroku starověkého sicilského rétora Gorgia (ne Georgia) Leontinského (483-375, Gorgias – Wikipedie) ze ztracené knížky O nejsoucnosti:
„Není nic. Je-li něco, člověk to nedokáže poznat, a dovede-li to přece poznat, nejde to sdělit a vyložit bližnímu.“ Což je nihilismus (jak už si všiml Vladimír Neff v knize Antigorgias, tj ve Filosofickém slovníku pro samouky), ale uvědomme si, že i autor výroku Gorgias Leontinský uměl možná počítat s tím, že „výjimka potvrzuje pravidlo“. Takže to někdy, výjimečně klapne. Tolik filosofie.
A praktický život ji obchází holým výrokem „líná huba, holé neštěstí“.
