Poučení z krizového vývoje na řekách napovídá, že skutečný zátěžový test nás ještě čeká

Povodňová vlna odchází a přichází čas na bilance a shrnutí. Takže: Lze říci, že stát, vláda, záchranný systém, krajské správy i místní samosprávy se osvědčily. Po bitvě je každý generál a jistě se budou nacházet kiksy a selhání. To je v pořádku. Ale nějaká zásadní systémová chyba se neprojevila – ať už proto, že je systém dobře nastaven, či proto, že zátěžový test nebyl tak silný, aby chyby odhalil v plné nahotě, nebo i proto, že v kritickou chvíli přálo štěstí (třeba v Mělníku).

Je tedy vůbec nějaké "poučení z krizového vývoje na českých řekách" v červnu 2013? Pár se jich samozřejmě najde.

Za prvé: Lidem asi už definitivně dochází, že žijeme v povodňově aktivní době – že záplavy z let 1997 či 2002 nebyly nahodilým úletem, ale součástí trendu, který se dosud nevyčerpal. Zní to možná banálně, ale je to důležité poznání. Jeho význam nespočívá v tom, že je nové (odborně se rozebírá už dlouho), ale v tom, že se stává součástí širokého povědomí občanů.

Léta se debatovalo o tom, zda má společnost s klimatem bojovat, nebo se mu přizpůsobit. Stoupenci přizpůsobení přesvědčují hlavně tím, že to vyjde levněji. Právě povodně tu debatu v jistém smyslu ukončily, neboť díky nim vychází najevo, že je už rozhodnuto – přizpůsobujeme se, zvykáme si. Nikdo o tom autoritativně nerozhodl, "odhlasovala" to velká voda. Levné to ovšem nebude.

Za druhé: Je užitečné se oprostit od demagogie. Dost se teď srovnávají povodně z let 2002 a 2013. Už proto, že na fotografiích vypadají podobně. Ale i proto, že letošní škody jsou výrazně menší, což politiky podprahově (či vědomě) svádí, aby povodeň nadsazovali. Evokují tak dojem: Vidíte, my jsme ji dokázali zkrotit úspěšněji než naši předchůdci v roce 2002.

Že je to demagogie, vynikne už ze srovnání čísel. V srpnu 2002 Prahou protékalo 5200 m3 vody za sekundu a Ústím nad Labem 4700. Letos to v Praze bylo 3200m3 (62 procent minulého maxima) a v Ústí 3700 (79 procent). Ty dvě povodně prostě nejsou plně srovnatelné. I proto je nefér srovnávat přístup pražských lídrů Igora Němce a Tomáše Hudečka. Oba postupovali v zásadě stejně – opírali se o prognózy hydrologů. Němec ovšem dojel na slova "situace je nadmíru výtečná", která by si dnes – právě po jeho zkušenosti – každý odpustil.

Nesrovnatelnost těch povodní dokládají i jejich mediální obrazy. Symbolem srpna 2002 byl lachtan Gaston, jenž doplaval až do Magdeburku, plastika židle od Magdaleny Jetelové (doplula do Vraňan) či ohromné jezero na soutoku Labe a Ohře (nad zatopeným hřbitovem v Terezíně čněla jen šesticípá hvězda ze svařených kolejnic sochaře Veselého). Nic takhle emočního letošek nezaznamenal, ačkoliv voda opět vyplavila dolní část pražské zoo a kolem Terezína opět šplouchala voda.

Za třetí: Lidé se snad konečně naučí reálně vnímat odborné výrazivo. Hovoří-li se o stoleté vodě, neznamená to, že taková povodeň přijde jednou za sto let a pak je století klid. Znamená to jen pravděpodobnostní výjimečnost toho průtoku. A žijeme-li v době povodňové aktivity, tak se více stoletých vod může nahloučit do pár dekád. Na to, že ta letošní byla na století poslední, by už nikdo rozumný nevsadil. Už to snad lidem dojde Za čtvrté: Snad se naučíme pěstovat racionální přístup. Vtrhne-li do velkých i malých měst velká voda, ke slovu přicházejí emoce a nelze se tomu divit. Pak třeba starosta Kralup řekne, že Praha se zachránila na úkor jeho města, a zní to bláznivě. Ale něco na tom skutečně je (necháme-li stranou konspiračně znějící úvahy o domluvě při upouštění přehrad).

Může se zdát, že stejný průtok způsobí stejné škody ve všech městech na trase. Ale to není pravda. Bohatá Praha systematicky už 16 let staví protipovodňovou ochranu. Dík za to patří primátorům Koukalovi (po moravské povodni to prosadil), Kaslovi (zahájil to) i Bémovi (po srpnu 2002 zvýšil parametry). Výsledek? Při průtoku 3200 m3 teď Praha měla slušnou rezervu (přečkala upouštění z přehrad), ale v Kralupech týž průtok zatopil část města. Tak vnímejme slova jejich starosty. Není v lidských (rozuměj: politických) silách zajistit, aby každé město mělo stejnou ochranu. Ale musí být v silách politiků, aby to v krizové situaci dokázali občanům vysvětlit a navzájem se domluvit.

Za páté: Snad v lidech ožije vůle k dlouhodobé odpovědnosti. Až dosud to chodilo – se zmíněnou výjimkou Prahy – tak, že po zaplavení se odpovědností každý zaklíná, ale brzy se otřepe. Ilustruje to osud projektovaných protipovodňových hrází a suchých polderů. Zprvu jsou, alespoň rétoricky, prioritou, ale ta časem odlehne. Třeba tak, že soukromníci odmítají prodat potřebné pozemky. Změní se to? Pěkně to řekl Jiří Čížek, starosta Zálezlic, které byly vyplaveny v roce 2002 a teď doplatily na ještě nehotovou ochrannou hráz: Lidem snad konečně dojde, že ty pozemky musí prodat.

Potýká se s tím i saská Grimma. V roce 2002 tam povodeň způsobila škody za 250 milionů eur, ale když se město rozhodlo pro ochrannou zeď, kvůli občanskému odporu stavba začala až v roce 2007 s perspektivou dokončení 2017. A teď? "Povodeň přišla o čtyři roky dříve," říká místní úředník.

Ať už jde o občanský odpor proti neestetické zdi nebo o váhání sedláků s prodejem půdy, vyjde to nastejno. Jsou to legitimní motivace, ale právě tak legitimní je připomínat těm lidem, kolik peněz na povodňových škodách jejich hrdý vzdor stojí.

Bylo by ideální, kdyby David Copperfield vrátil českou krajinu v čase do doby, kdy měla výrazně vyšší zadržovací kapacitu – řeky nebyly brutálně narovnávány, neexistovaly velelány plné de facto průmyslových monokultur. Ale právě proto, že to nejde zlomit přes koleno, musíme se přizpůsobit. A i když je přizpůsobení drahé, nemělo by být dražší, než je nezbytné. Za šesté: Abychom mohli letošní povodně považovat za skutečně věrohodný zátěžový test, musely by naplnit dvě podmínky. Jednak být o dost mohutnější, a navíc zasáhnout i Moravu. Teprve tam, kolem soutoku Moravy s Bečvou (v krajině Troubek, symbolu roku 1997), by se ukázalo, zda a jak fungují rozsáhlé suché poldery, kolem nichž se toho možná víc namluvilo než udělalo.

LN, 7.6.2013