Jak jsem se nestal zubním technikem a přišel o zem, respektive o pozemky

Jenže tento název je pro můj kompjůtr příliš dlouhý. Zadané heslo přesahuje rámec schopností této jinak velmi spolehlivé mašiny. Všimněte si, že píšu spolehlivé a nikoli inteligentní, protože to byste mne pak mohli podezírat, že tu povídku psali dva...

Musím ještě předeslat, že jsem žil v bláznivé době, době naruby. Zlo bylo všemocné a dobro se skrývalo, protože se bálo. Mé zemi vládli zlosyni, udavači a zrádci, chamraď, která vyplula na povrch za války a po válce za komunismu. Měl jsem štěstí, že jsem byl moc mladý, ničemu nerozuměl a když, tak zkresleně a málo. Byla to doba, kdy rodiče ze strachu, aby někde něco neplácli, svoje potomky nic neučili, nic, co by je mohlo dostat do maléru. Paměť, tradice a zvyky mizely v propadlišti dějin. A bylo hůř, mizela slušnost, ohleduplnost a pocit sounáležitosti. Mizely i majetky. Popeláři a různí proletáři brali dvakrát tolik než doktoři, vědci, inteligence....

Můj otec byl zubním technikem a co se pamatuji, tak velice dobrým, protože se vypracoval až do OÚNZ pro Prahu 1, kam tenkrát spadali i papaláši z hradu a ÚV KSČ. Po létech, když už byl otec dávno mrtvý, mi Jirka Pivný, který s ním dělal, vykládal, že můj otec byl naprostá jednička, že měl nejšikovnější ruce, co kdy viděl. To jsem mohl potvrdit i já, protože táta měl tolik práce, že si ji nosil na víkend domů. Celou sobotu nebo neděli seděl v kuchyni a vyráběl falešné zuby. Rád jsem se díval jak nad malým plynovým plamenem nahříval vosk a malým skalpelem jej obratně vléval mezi sádrové zuby. Občas mne nechal, abych si to vyzkoušel, a myslím, že jsem ho nezklamal, protože jsem zdědil jeho šikovné ruce, ale to jsem zjistil až mnohem později. Když mi bylo čtrnáct let, chodil jsem poslední rok do obecné školy a musel se rozhodnout, co ze mne bude. Otec chtěl, abych dál studoval a pak šel na vysokou, ale já byl romantik, já chtěl být hajný a umět stopovat zvěř jako severoameričtí indiáni, a tak jsem si podal žádost na lesnickou průmyslovku do Trutnova. Krkonoše jsem znal skoro stejně dobře jako Prahu, protože odtud pocházela moje matka a já tam jezdil na prázdniny a lyžovat na Černou Horu. V Trutnově jsem měl tolik příbuzných, že jsem si mohl vybrat, kde budu bydlet, matčiny bratři a sestry tam bydleli všichni. Bohužel, z trutnovské lesnické školy došel přípis, že Praha patří pod Písek a abych si podal žádost tam. Písek mi ale také nebyl souzen a nejen lesnicky. Dostal jsem odpověď, že jsem si zažádal pozdě. Zatímco se má žádost válela v Trutnově někomu na stole, Písek výběr ukončil. Ještě jednou jsem měl možnost se do Písku dostat, to když jsem se “vyučil” na vojně v Táboře tankistou, ale den před tím, než jsem měl nastoupit k bojovému útvaru do Písku na poslední rok své vojenské služby, jsem si zlomil oba kotníky skokem se zdi a místo do Písku mě odvezli do vojenské nemocnice v Budějovicích. Písek jsem nikdy ani neviděl.

Zoufale, neb čas ubíhal, jsem si podal žádost na zemědělskou průmyslovku. Tam mne také odmítli a odůvodnili to lakonickým... že jako Pražák nemohu mít k zemědělství ten správný poměr... Já, který jezdil do Barchovic, kde se narodil můj otec, pomáhat při žních, podzimní sklizni brambor a řepy! Já, který pomáhal strejci Antonu Mocovi, když rodily krávy, a nestyděl se našlapat kolečko kravským nebo koňským hnojem bosýma nohama! Já jsem prý neměl poměr k oboru, z kterého tenkrát lidé utíkali! Tehdy se do mých plánů vmísil otec s tím, že jestli se chci stát zubním technikem, že mne do branže dostane. Vysvětlil mi, že jako vedoucí laboratorního OÚNZu má konexe, takže ví, že z celé československé republiky berou na tento obor jen 25 učňů a z nich je jen jeden z Prahy.

“Pokud to chceš, tak to máš!” dodal vážně. Opatrně jsem se zeptal, kolik bych po vyučení vydělával, a když mi tu sumu sdělil, tak jsem mu odpověděl, že řidiči náklaďáků mají dvakrát tolik. Otec si povzdechl, že mě do ničeho nutit nebude, ale že jednou budu litovat, že nebyl tvrdší a nepřinutil mě.

Uplynulo pár let, učil jsem se chemikem v neratovické Spolaně a doufal, že se snad po vyučení z tohoto životu nebezpečného a smradlavého kombinátu, který nám, budoucím učňům, byl náborovým střediskem popisován jako podnik budoucnosti, nějak dostanu. Zkumavky a bílé pláště byly jen lákadlo. Většina z nás pracovala s lopatou, s kterou jsme házeli nebezpečné chemikálie do obrovských kotlů. Ničeho jsem ale nelitoval, ani nevím proč, protože Spolanu jsem nenáviděl jako snad všichni učni v mém ročníku. Možná, že to bylo tím, že jsem tam poznal mnoho dobrých kamarádů, kteří se nechali nalákat propagandou jako já a z nichž většině režim zakázal studovat nebo jít na vysokou. Byla však určitá šance, že po vyučení, jako “dělníkům”, budou jejich přihlášky na vysokou hodnoceny příznivěji. Prostě doba naruby!

Tou dobou zestárl můj děda s babičkou z otcovy strany a my dva, otec a já, jsme k nim chodili na výpomoc. S nákupy, nanošením uhlí ze sklepa, neb bydleli ve čtvrtém patře a činžák neměl výtah, ale také jen na kafe, popovídat si, protože starouškové už nemohli chodit ven. Já je měl hrozně rád, protože mě vychovávali, když jsem byl malý. Do svých pěti let jsem u nich bydlel. To oni mě brali do Barchovic k příbuzným a lecčemu jsem se od dědy Moce přiučil, byl vyučený kolář a od něj zřejmě táta zdědil ty šikovné ruce. Rok nato, když jsem byl poslední rok v chemickém učení, oba náhle zemřeli. Čtrnáct dní po sobě. Na jejich pohřeb se sešla celá naše rozvětvená rodina Moců, neb staroušci měli pět synů. Můj otec byl druhorozený, ale děda překvapivě odkázal své pozemky právě jemu a nikoli svému prvorozenému, jak bylo tenkrát zvykem. Dnes bych hádal, že to udělal, protože jsme to byli my, já a otec, kteří se o ně ve stáří nejvíce starali. Na obranu ostatních členů rodiny musím uvést, že my bydleli nejblíž, prakticky “za rohem”, zatímco ti ostatní bydleli na druhém konci Prahy a prvorozený Ladislav dokonce v Ústí nad Labem. Hádal bych, že pole zdědil otec prostě z vděčnosti. Je tu ovšem i možnost, že oba starouškové chtěli, abych pozemky nakonec zdědil já. Neznámo proč, měli mě ze svých vnoučat nejraději. To ovšem jenom hádám. Faktem však zůstává, že v té pomatené a naruby obrácené době nebylo nic, jak má v lidském životě být. Pozemky byly tehdá přítěž! Oba starouškové to asi ani netušili, protože v roce 1948, v době komunistického puče, už byli důchodového věku, a tak na pozemcích nemuseli pracovat. Ty spravovalo vzniklé JZD, tedy Jednotné zemědělské družstvo, do kterého komunisté sedláky nahnali.

Po zdědění se asi rok nic nedělo a pak to vypuklo. Přišli za otcem, že jako majitel pozemků musí do JZD! To už mu, chudákovi, bylo 53 let a od svých dvaceti let nepracoval fyzicky. Vyhlídka, že bude někde na stará kolena proorávat brambory nebo vidlemi rozhazovat hnůj po polích, ho rozhodně nijak nenadchnula. Co nenadchnula, přímo polekala! Naštěstí měl ty konexe a byl to odborník na slovo ... no dobrá... tak na zuby vzatý a dokázal to asi soudruhům z hradu i Ústředního výboru podat stranicky. Představuji si to tak, že se asi za něj postavila celá stranická organizace KSČ laboratorního OÚNZu, která byla hrůzou bez sebe, že by ty nejtěžší a rizikové práce museli dělat oni. Rizikové, milánkové, protože zkurvit zuby nějakému tajemníkovi nebylo jen tak. Sice už pominula doba, kdy vás mohli nechat pověsit, ale zničit život pro ně ještě pořád nebyl žádný problém. Nepamatuji se, jak dlouho to vzalo, jen to, že to pro otce nebyla lehká doba. Já jsem měl v té době zcela jiné starosti, neb jsem chodil za Květou Pulpitovou ze Sámovky, která mě nechtěla, ale docela ráda se mnou tančila a i jinak trýznila mé rozbolavěné city. O otcovy problémy jsem začal mít zájem, a to značný, až když jednou přišel domů a radostně oznámil, že z něj “jézéďák” nebude, že mu povolili, aby to dotáhl do penze jako zubní technik.

“Ale ty,” obrátil se na mne, ”ty se připrav, protože ty ta pole zdědíš po mně!” To bylo poprvé, co můj mladší bratr byl rád, že je druhorozený.

Květě Pulpitové jsem pochopitelně o našich polích neřekl nic. Dobře jsem tušil, že moje i beztak malá šance by utrpěla značnou ránu, kdybych jí sdělil, že se o ni zajímá budoucí traktorista JZD Ždánice, kde se problematická pole nacházela.

Čas nakonec vše vyřešil. Jak pro Květu, která mi souzená nebyla, tak pro Marcelku Raisovou, s kterou jsem chodil po ní, a nakonec došlo i na ta pole. Po sovětské okupaci Československa jsem se ocitl v Austrálii, vzal si Australanku a ztratil nejen české občanství, ale i jakýkoliv nárok něco v Česku dědit. Když můj otec zemřel, pole přešla na matku. Ta zemřela vloni a pole nakonec zdědil můj bratr. Druhorozený, jako můj otec. Možná, že Mocové začali novou tradici?

A ještě něco, když jsem v Austrálii začínal a jako nádeník dřel na stavbách, dozvěděl jsem se, že jedni z nejbohatších řemeslníků (té doby) jsou zubní technici. Vydělávali tolik, že jsem opravdu uvažoval, že až otec půjde do penze, přivezu ho do Austrálie, aby mě řemeslu opožděně vyučil. Měl jít do penze v roce 1971, bohužel, 4. ledna 1970 zemřel...

Táto, měl jsi pravdu! Lituji toho, žes tenkrát nebyl tvrdší a nepřinutil mně, ale nelituji ani toho, žes nechal rozhodnutí na mně. Kdybys tu byl, tak bych ti řekl, že člověk se musí osamostatnit a dělat rozhodnutí sám za sebe. A být za ně sám sobě zodpovědný. A čím dřív se to naučí, tím líp. Dělal jsem rozhodnutí celý život. Dobrá i špatná, tomu se člověk nevyhne, ale nikdy jsem se nebál rozhodnutí udělat. Možná, že mi k tomu pomohlo i to, že jsi tenkrát nejednal za mne a nechal rozhodovat o mém osudu mne samého. Od té chvíle jsem se nejen nebál rozhodovat, ale i přijmout následky svých rozhodnutí. V tom jsem tě určitě nezklamal!