POVÍDKA: V Česku jest prý neblaze
Stěžovali si mi mnozí krajani, že v Česku jest neblaze. Ba tvrdili, že leccos i hůř než za komunistů... Co se týče blbé nálady, tak na to nejsem odborník, já jsem celkem šťasten a vesel ať tu či onde a když má někdo blbou náladu, musí se z ní dostat sám. Odmítám se blbých nálad zúčastňovat, ale rád bych všem trpícím krajanům připomněl, jak to pro nás cizince bývávalo ještě ani ne před deseti lety. Tenhle článek jsem psal v roce 2003, dnes je neaktuální a my, cizinci, se už nikde přihlašovat nemusíme. Snad to mnohým zvedne náladu.
Letos jsem domů jel z povinnosti. Vydali mi tam knihu "Upadlí vlastenci aneb český wake" a já měl na křtinách té knihy něco přečíst. Jel jsem docela rád, jednak jsem už doma skoro tři roky nebyl, a tak mne vedle mé knihy zajímalo i to, jak se republika od té doby, co jsem tam byl naposled, změnila. Pochopitelně že k lepšímu, předpokládal jsem. Zajímalo mě, jak se u nás zabydluje pokrok a demokracie, i když, chudinka jedna křehká, musí navazovat na komunistický řád, a tedy v něm i do určité míry pokračovat. Tomu se říká kontinuita a tu my Češi máme rádi. Jinak, předpokládám, bychom ji netolerovali.
Cesta do republiky byla únavná jako vždy. Nejprve šest hodin autem do Sydney, pak osm a půl hodiny do Singapuru a odsud štreka nejdelší, třináct hodin do Frankfurtu. Kvůli válce v Iráku jsme si zaletěli přes Rusko. Nakonec to je z Frankfurtu už jen hodinka do Prahy, ale když k tomu připočtete všechna ta čekání na letištích, pak je z toho šňůra, která vám vezme třicet osm hodin. Tedy jeden pracovní týden... akorát že to je v jednom zátahu.
Bratr už na mne čekal, ale protože se živí jako kurýr, musel jsem s ním ještě hodinu jezdit po Praze, než nás jeho práce zavedla na Žižkov, kde mne i s kufrem vyklopil před svým domem. Zajel jsem výtahem k němu do bytu a nejprve se vykoupal. To už jsem skutečně potřeboval, ale párkrát jsem ve vaně usnul, a tak jsem vylezl ven a převlékl se do zimní soupravy, kterou mi bratr nachystal (já nic do zimy už léta nemám). Bylo jedenáct ráno. Kdybych si teď lehl, probudil bych se až večer a celou noc bych pak neusnul, to už mám vyzkoušené. Věděl jsem, že do večera nesmím usnout a pak budu spát jako dudek a ráno příštího dne se probudím, jako kdybych se tu narodil... Ježiši, co to kecám! Vždyť jsem se tu narodil! To ta únava, promiňte... Takže jsem se rozhodl, jako každý rok, že si půjdu vyřídit přihlášení na policii. Tímto ponižujícím nařízením nám česká strana ukazuje, že právní kontinuitu s komunistickým režimem míní vážně, nikoli jen tak. Přihlašuje se na Olšanech, v budově, kterou pan Hulík trefně nazval "Zámkem", inspirován Franzem Kafkou.
Jelikož se jako cizinec musím přihlašovat vždy, když do republiky přijedu, vím, o čem mluví. Je to začarovaná budova plná byrokratické magie, kde soudný rozum zůstává stát a mythologické podvědomí vyplouvá na povrch. Je to jako v pohádce o Jeníčkovi a Mařence, kteří bloudí v hlubokém lese plném statných stromů. Zde se bloudí hlubokými koridory plnými statných Rusů, Ukrajinců a Slováků. Běda všem, kteří neumí číst česky nebo kteří se píchnou o byrokratický osten zabalený rafinovaně do různých žádostí, dotazníků a formulářů. Usnou na sto let, protože tak dlouho je nechají čekat. Dodnes mi je záhadou, jak to na Olšanech dělají, že jejich čekárny nejsou plné zapavučinovaných a spících postav z minulého století... čistá magie!
Dobře obeznámen se stavem Zámku ze svých minulých návštěv, vypracoval jsem plán, jak byrokracii obelstít. Sjel jsem výtahem dolů a přešel naši ulici na roh, kde jsem v restauraci "U Veverků" zkonzumoval ve stoje dvě piva a dva panáky na dodání kuráže. Vstoje proto, abych neusnul. Ty dva panáky jsem měl jaksi navíc, protože mě kunčafti u Veverků znají, a tak jsem na přivítanou musel ...
Na Olšany jsem šel pěšky, věda, že to jsou jen dvě stanice tramvají a že mi čerstvý vzduch jen pomůže. Bylo na nule, takže se mi srážela nejen má subtropická krev, ale i nudle u nosu. Před budovou jsem se zhluboka nadechl, utřel si nos a vstoupil.
Koridory ušlápnutých žadatelů o kus papíru v budově Bé načichlé soudružskou zpupností posledního půlstoletí pořád ještě dýchaly atmosférou strachu a neodvolatelnosti, ale nezdály se mi tak plné jako jindy. Fronty unavených a otrávených cizinců stály jako vždy přede dveřmi kanceláří, jež měly rozhodnout o jejich osudu, ale nějak prořídly. Ba bylo i možné se kolem nich protáhnout, aniž by si jeden musel držet ruku na zadní kapse kalhot (kde jsem měl peněženku) a druhou rukou na prsou tisknout v kapse saka pas. Prošel jsem tedy ke správným dveřím a vyčůraně se postavil stranou fronty, kde jsem měl dobrý výhled na kliku od dveří, před kterými fronta stála. Měl jsem totiž s čekáním na Zámku své zkušenosti. Jednou jsem tu odstál dva dny, než se mi podařilo dostat potřebné razítko. Když jsem si tenkrát na dobu čekání stěžoval, úředník mě odbyl mávnutím ruky řka, že jsem čekat nemusel... Na prosté přihlášení se nečeká, to můžete rovnou ... tvrdil ... měli jsme na dveřích plakát, ale ta svoloč to vždycky strhne.
Takže jsem vypracoval plán, který jsem od té doby poměrně úspěšně uplatňoval. Jakmile se dveře kanceláře otevřely, vřítil jsem se neurvale před frontu za hlasitého pokřiku "Izvinítě, ja inostráněc i miňjá bumášky nádo" a uvnitř jsem pak na zaraženého - ale nasraností - úředníka mrkal, šeptaje: "Vole, já jsem Čech, ale jsem tady inkognito, a tak se musím přihlásit." I tentokrát plán vyšel, jak jsem předpokládal, akorát že jsem musel vypustit toho vola, protože v kanceláři seděla slečna.
"Jo, vy se chcete přihlásit," odpověděla, aniž by zvedla hlavu od papírů, "tak to musíte na Pankrác, ulice Sdružení číslo čtyři. Další!"
"Ježišikriste,"zaúpěl jsem, neboť jsem si dovedl živě představit, jak zase vystávám frontu, ale tentokrát na Pankráci. Ten den jsem policejní přihlášení vzdal.
Druhého dne mne bratr kurýr odvezl při práci na Pankrác, do ulice Sdružení, kde mne na rohu vyklopil a jel dál. Chvíli jsem marně hledal číslo 4 a pak se vydal do budovy, do které pořád někdo chodil, a tam jsem zjistil, že jsem nejen na správné adrese, ale že číslo 4 neznamená čtyřku dům, jak by se nám, prostým cizincům mohlo zdát, ale čtvrtou přepážku v přízemí...
U té mně bez prodlení i bez fronty vystavila mladá slečna bumážku s razítkem a já jsem budovu opustil za pět minut po vstupu! Takovou rychlost jsem nečekal.
S radostí tedy oznamuji, že pokrok v naší bývalé vlasti je, ne že ne, a to i v oblastech, v kterých by to jeden nečekal. Sice to vzalo čtrnáct let, než příslušná byrokracie zbytečné policejní přihlašování zjednodušila, ale buďme rádi i za malá zlepšení. Razítko bez čekání, bez úplaty a navíc mně ani nic neukradli, když jsem si v tom úžasu zapoměl držet obě kapsy rukama... Co bych chtěl víc?