Kopání do míče v rámci fotbalu zaujalo mnohé české mladíky, mezi nimi i studenta gymnasia Edvarda Beneše. Propracoval se až do třetího mužstva pražské Slavie a cestu z Vinohrad na Letnou, kde měl jeho klub hřiště, prochodil mnohokrát. Svou zálibu však musel tajit, protože tato hra profesory pohoršovala a mohli by ho za to i vyloučit ze školy. Proto při zápasech používal vymyšlená jména, někteří jeho spoluhráči se dokonce maskovali plnovousem.

Hra ho nesmírně bavila. Protože byl drobnější postavy a rychle utíkal, běhal podle lajny na levém křídle a odtud pak většinou centroval míče do velkého vápna. Velmi mu však vadilo, jak sprostě fotbalisté hovoří - v zápase, tréninku i poté v hospodě, kam se vždycky celí zpocení nahrnuli. Ošklivá slova lítala vzduchem každou chvíli. Když jednou mírně naznačil, že taková mluva je nesprávná, dostal odpověď, výjimečně poměrně slušnou:

„S takovými názory jdi do hajzlu.“

Musel se s tím smířit. U lajny k němu ošklivá slova doléhala často jen tlumeně a do hospody přestal chodit s odůvodněním, že se musí učit. Pivo mu stejně moc nechutnalo.

Největší radost každý fotbalista pocítí, když se mu podaří rozvlnit soupeřovu síť. Proto se jednou v zápase s Horymírem Vyšehrad u postranní čáry Beneš šikovně uvolnil a místo nacentrování si to namířil s balonem k soupeřově bráně. Na hranici velkého vápna ho však obránce nemilosrdně skosil. Subtilní útočník ucítil ukrutnou bolest v holenní kosti, svíjel se na trávě a skučel. Spoluhráči si ho moc nevšímali, místo toho debatovali s rozhodčím. Teprve když pokutový kop nevyhádali, shlukli se kolem zraněného.

„Má nohu v prdeli,“ byla poslední slova, která Beneš uslyšel, než omdlel.

Byl odvezen do nemocnice a potom si poležel šest týdnů. Když domarodil, musel profesorům vysvětlit, jaký byl důvod jeho absence. Připravil si výmluvu, že upadl na schodech, když šel s kýblem do sklepa pro uhlí, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a řekl pravdu. Vyloučen z gymnasia sice nebyl, ale dostal sníženou známku z chování a přišel o prospěchové stipendium.

Na fotbalový trávník se už nevrátil, raději se věnoval tenisu, při kterém ho nikdo zfaulovat nemohl. Vlivem událostí se rozvíjela jiná kariéra. Vypukla světová válka, on se stal Masarykovou pravou rukou, po válce ministrem zahraničí nového státu a posléze i prezidentem republiky. V jeho branži se sprostě nemluvilo, snad jen jeho kolega ve vládě Antonín Švehla použil občas drsnější výraz.

Politika Beneše zcela pohltila, na nic jiného snad ani nemyslel. Stal se obávaným diskutérem, často nevěděl, kdy přestat, a svými dlouhými úvahami dokázal unavit i amerického prezidenta Roosevelta. Kdyby ve svých nekonečných rozborech politické situace použil občas nějaké to ošklivé slovo svých bývalých spoluhráčů, určitě by mnozí uvadající posluchači ožili.