Neviditelný pes

POVÍDKA: Kam by Žižka neklekl

17.11.2021

Výlet do Starého Plzence

Po mordu (víme z detektivek) vypovídá každý svědek trochu jinak.

Po genocidě národa se svědectví rovněž liší. Vidění jedinců, ba celých skupin prostě bývají odlišná. Případ od případu. A rovnou o vraždu nemusí kráčet, stačí zkoumat výlet. To budu demonstrovat. Upozorňuji, že mi je mezi padesáti a šedesáti a to platí taky o mém kamarádovi Markovi Velebném. Jen den po státním svátku 2021 si zapsal: „S Ivo Fenclem se člověk nikdy nenudí. Stále vypráví, fabuluje, občas z něj vypadne i nějaká pravda. Vymýšlí si, mívá šílené nápady…“

Marek zcela přehání. Vídáme se jen občas. Jsem osamělec a bývám v práci či zalezlý doma, kde v lepším případě píšu a uklízím, v tom horším si čtu a v méně ještě bohulibém případě pustím „bednu“; ale nikdy naše zpravodajství. Politickou situaci studuji, ale odjinud.

Marek rovněž zaznamenal, že jsem si od kolegy ze Střediska spisovatelů Ivana Vičara pořídil na podzim 2021 obraz na motiv své kniha Domek pana Stilburyho. Neobjednal jsem si ho, Ivan jej ale namaloval a Marek, cituji, vypráví: „Domluvili jsme se, že vezmu Iva do Lhoty u Plzně, kde má Ivan dům. Předtím jsem u pana Vičara ještě nebyl, takže přítel navigoval. Ve Lhotě ve směru z Plzně čtvrtá ulice nalevo. Odbočuji, ale velitel vozu místa nějak nepoznává. Ulicí pokračujeme až na konec a vracíme se. Domek je kousek od hlavní. Na vrátkách cedulku: GALERIE: Ivan má na zdech rozvěšené obrazy, další v domě v Týně, vytváří nové a sepsal i deset knih a zbudoval penzion. Pak ho prodali. Vypráví o svých námětech, o technice malby, my si lokáme kávy a chroupeme sušenky. Ivo si dá panáka mandlovice z láhve maskované co whisky a chci ho vézt domů, ale máme schůzi Střediska a obrazy (nakonec dva) zůstávají deponovány ve voze, aby je nemusel tahat do vlaku. - Jen pár dní nato se domluvíme, že naň počkám. Telefonuji mu do práce, že čekám u tzv. Depa. U Radbuzy. Budu prý u tebe za čtyři minuty. Náhle se na mě (postávám u auta) řítí hulákající cyklista. „Ty jsi tu na kole?“ valím na Iva oči. „Myslel jsem, že přijdeš pěšky, a já tě vezmu do Plzence.“ Je to tak deset kilometrů. „Ne,“ reagoval jsem prý. „Musím mít fyzičku.“ Avšak já Markovým vzpomínkám oponuji. Já že bych vedl řeči o nějaké „fyzičce“? Nesmysl. Tehdy jsem jen řekl: „Do auta by se nevešlo?“

Začal jsem do „prťavého japončíka“ Daihatsu kolo strkat. Samozřejmě marně. Povídám: „A co má být? Bude závod. Jen mi dej náskok tři minuty. Uvidí se, kdo bude v Plzenci první. Znám dobré zkratky.“ A TEĎ BUDU DOKONCE OPONOVAT SOBĚ. V reálu jsem zamumlal, že se „sejdeme za půl hodiny“. A start: 12. 50 a jízda mlhou. Ve 13.05 brzdí Marek před našimi vraty, to já ještě uháním podle Úslavy. Do deseti minut taky vydýchávám cestu ve Vrchlického ulici. Maminka (*1939) zatím před Marka dala kafe a zbytek jablečného koláče. Vstupuji. „Chtěl jsem Ivovi aspoň vzít batoh,“ vzpomíná Marek. „Ale on asi nechtěl vyměknout.“ FENCL: Další omyl.

Jistě, batoh jsem nechal na zádech. Ale to byla má zbrklost či paranoidní nedůvěra. Marek následně vypráví, že jsem ho vzal do místního lomu s chatkou a „lesními strašidly“ a že jsem tam dřevěnému trpaslíkovi půjčil zimní čepici. Dál? „Ivo pábí, že lom koupil pro jednu dámu, a jak si tu v dětství hrával, když ustala těžba. Upozorňuje, že ale není fajn zde zůstávat na noc: pod hradem Radyní (založil Karel IV.) řádí hejkal i slavný Radouš. Z mlhy vykoukne slunce.

Míříme pod protější kopec, známý románskou rotundou. Parkujeme u tzv. Dělnického domu, kde se čepuje pivo. Tento „liďák“ leží pod schody ke staré škole, kam Ivo chodil od první do páté třídy. Vypadá to zde jako ve Stínadlech. Čtvrť se ale jmenuje Malá Strana, protože je rozložena obdobně jako stejnojmenná čtvrť Prahy: za řekou a pod hradištěm. Stoupáme stezkou na Hůrku a zadýchaně sleduji, jak mi chytré hodinky občas předvedou tep srdce. Shora výhled, ale Radyně ještě v mlze. Ta se rozptyluje. Rotundu a kopec už zalívá světlo, fotím a Ivo vypráví o dětství: jak tu sáňkoval či odvážně válel sudy. Zdá se mi neuvěřitelné, že přežil. Jemu taky. Pak… Naivně jsem se domníval, že se jen projdeme k prastarým základům kostelů (Plzenec je starý přes tisíc let). Ouha. Ukáže prý mi Žižkovo koleno. Ležérně zabočí do křoví. Čile sestupuje mezi uschlými, pokroucenými stromy. Snažím se Iva upozornit, že nemám krosovou obuv, mačky, cepín, helmu. Ani trekingové hole, ale telepaticky mě táhne. Zaostávám. Kleji. Chvílemi kvičím strachem. Flegmaticky mě nabádá: drž se stromů. Ty se ale lámou. Spád je značný. Roste. Půda se sype. Cituji z povídek Šimka a Grossmanna, jak tlusťoch utrhl lavinu.

FENCL: Nesmysl. Marek přehání. Šokoval mě. Svah, který já co kluk sbíhal s partou, mu představuje překážku. Stále čekám, vždy nehybný jako Indián. Neužiji telepatii, ale pečlivě volím slova, jimiž bracha nerozzuřím. Koleno čeká níž, než jsem naznačil. V čem tkví rozdíl našich vidění? Vše chtě nechtě sleduji dětskýma očima a terén se mi jaksi drží „v nohách“ od sedmdesátých let. Jo, pohled dolů vypadá vražedně, ale… Co vím, žádné dítě se tu nikdy neztratilo, nezranilo, nezřítilo. Přežil jsem. Já, bratři Chýlkové, Houška, současný lékař Míra Manda atd. Dokonce jsme se pár let v tato místa vraceli - do milované klubovny. Říkali jsme tak vodorovné ploše na skále. Tu jsem přihladil. Dvě strany z houští, tak husté, že byly zdmi. Představovaly bezpečí a nad srázem výhled přes kotlinu k Radyni. Městečko na dlani a sotva kdo vzhlédl mezi křoviny na svahu, aby nás zbystřil. My naopak viděli každý detail. Za půl století se na stráni nic nezměnilo. Na plošině jsme zakopali „poklad“ a okolí pojmenovali. „Převisová stěna“ má skutečně převisy. Mnoho metrů tu skála padá svisle a hluboko dole střechy. Pod lesem louky, stuha Úslavy. A MAREK?

Ivo mě povzbuzoval, že už to není daleko. Uklidňoval jsem se tím, že u Tobruku to měli těžší. Mohu být nakonec rád, že nemám na hrbu 26 kilo plné polní a neslézám v kulometné palbě. Prasklo pode mnou pár větví. Hrabu se v zemi rukama, ba „držkou“. Přidržuji se vyčnívajících kamenů: „Znáš Knoflíkovou válku? Kdybych to býval věděl, tak bych sem býval nechodil.“

Shora mi ukazuje Žižkovo koleno. Tam se neodvažuji. On takřka skáče. Knižní průvodce se o Koleni takřka nezmiňují, ale v kameni tkví pár jamek, jako by tu Žižka vážně klečel. Jenže klekátko by tenkrát muselo být z těsta. Husité tudy navíc netáhli. Uchvacující výhled.

IVO: Bral jsem na Marka ohledy, ale jeho neohrabanost mě šokovala. Já šel svižně, jen dával pozor, abych neuvolnil kusy břidlice. Jako nezletilí jsme ohrožovali lid a stavby dole a roku 2021 taky. Už jsem vzal ke Koleni hodně lidí včetně syna, ale Marek je mezi nimi největší medvídě.

MAREK: Nahoru jsme se vraceli jinudy. Ukázal mi tu správnou stezku: napoprvé prý se netrefil. Proto tolik trní. I tak to byla pěšina pro lišky. Pro zajíce. A teprve po tomhle lezení jsem pochopil, proč má Ivo bujnou fantazii.

IVO: Nesmysl. Fantazie s rodným krajem nesouvisí.

MAREK: Uvědomil jsem si, že taktéž britský důstojník v Pahorku to měl těžší než já. Po pár posledních sklouznutích jsem se - za sprostého klení - dobral k sentenci: „Proč jsem si jen nevzala Pištu Hufnágla?“ A IVO?

Vysvětluji si rozdílnost obou vnímání (Markova, mého) tím, že nevědomě riskuji a že abstrahuji od reality obalen sladkou vzpomínkou na dětství, kdy nad každým z nás držel ruku anděl strážný.

A MAREK? Držel jsem se statečně, jen občas utrousil, že to na mě bude, ehm, asi náročnější. A že jsem se možná měl před patnácti lety utopit v Tunisu; ale to jsem žertoval. A IVO?

PRÝ: Šedovlasý stařík si klekl a děkoval, že jízdu přežil.

MAREK? Přece jsme nahoře zašli k základům kostelů a u rotundy potkali kočičku. Přišla předvést úlovek. Před našimi zraky slupla myš. Nesmím mít Ivovi za zlé, že mě táhl na ty své stráně a ukazoval občanu Plzně, kde jako kluci blbli. Mám to místo fitka. Jen jsem se zapotil víc. A IVO?

Zpětně si uvědomuji, že jsem to „dal“ s otevřenou taškou v pravé ruce. Je to vůbec možné? A měl jsem snad uvnitř (a předtím v batohu) cokoli důležitého? Neřekl bych. A vespod leda Neffův Ultimus a mé vlastní romány.

Kdož ví: možná si nepřipadám „komplet“ - bez těch knih a každý, kdo si pošetile připadá jako nic a své těžiště situuje víc do vlastních výtvorů (Ivan Vičar to nedělá), chodí jako tibetský běžec. Někde naštěstí mám i varovné zvonítko. Nikdy to nepřeženu. Snad ne. A nad každým rizikem dumejme, ať zbytečně nekončíme na márách. To se týká třeba i rizik s dodavateli plynu či virů. Protože jistě žijeme i ve svých snech, ale taky v realitě. Žijeme dvakrát a realita nás občas ničí. A MAREK?

Doma jsem vytáhl Alpu a po večeři mazal lýtka, kolena. Ivoše mám rád. Opět za ním vyrazím. Na Žižkovo koleno už ne.

Žižka na tom kameni stejně ve skutečnosti nepoklekl. A nikde. Před nikým.



zpět na článek