"Dobré jitro, soudruhu." řekl Liu. "Chci ti povědět sbohem." Po sedmi letech mluvil česky líp než já. Uměl také japonsky a francouzsky.

"Co budeš dělat v Saigonu, Liu?"

"Obchodovat." zubil se předák vietnamských dělníků, před lety nejlepší žák podnikového učiliště, nyní vyučený valcíř. "Všichni tobě děkujeme, učiteli. Také za bedny."

"Víte, že vám změnili odlet na zítra odpoledne? Jak se dostanete do Prahy ?"

"Jedeme ráno. Direktor slíbil autobus i šoféra." - Liu se vyhýbal bravurně slovům, která obsahují "ř".

"Zůstane někdo z vás dohlížet na nakládání?"

Liu pokrčil rameny. "Všichni poletíme zítra."

Do laboratoře vrazil ředitel. "Á - tady máme soudruha ! Tak co, jedete zítra domů, jedete?" Potřásal Vietnamcovou pravicí jako na divadle.

"Je tu menší komplikace, řediteli." Vysvětluji, že bedny s majetkem se budou nakládat nejdřív pozítří. Hned mě přeruší a huláká : "Žádný strach, chlapi - čeho se bojíte? Nakládali jsme jinší věci a taky se nic neztratilo! Nepoškodilo! Vedoucímu expedičního skladu jsem dal příkaz, ať se stará. Vagon máte objednaný, ne? Jeřáb máte, vysokozdvižnou ještěrku máte, ne? Však nehoří."

Vagony budou zapotřebí nejmíň dva. Liu neměl ředitele rád, pokládal ho za mluvku. Objali jsme se. Ředitel na nás koukal.

"Je vous remercie de tout, professeur."

"Dělal jsem to rád. Adieu et bon voyage, Liu."

"Adieu, Pierre."

Pořád ve mně viděli učitele a ne technika, přivydělávajícího si pár stovek vyučováním chemie.

Dvacetčtyři beden nastrkali do skladu vedle truhlárny, protože do budovy expedice se zkrátka nevešly. V každé bedně byla naskládána povolená jedna tuna zboží za desetitisíce korun - babety, pily, kopací míče, bicykly, pneumatiky, nástrčné klíče, zimní boty, termosky, zahradní čerpadla na vodu, šicí stroje, dámské prádlo...

Šel jsem za skladníkem, chtěl jsem si bedny prohlédnout. "Co ti je po nich, učitelskej?" řekl skladník, když odemykal visací zámek. S námahou posunul křídlo vrat stranou. Kladičky nahoře se netočily, ozýval se skřípot železa po železe.

"Bedny jsem navrhoval - tak mě zajímá, jak se osvědčily za provozu."

Stály ve dvou řadách, vždy dvě na sobě, narovnány do čtyřmetrové výšky. Dubové lyžiny umožňovaly zasunout vidlici vozíku pod bednu a bezpečně ji zvednout. Každá bedna byla obalena dehtovým papírem, jaký se dává na střechy kůlen. Bílé nápisy nastříkané přes šablonu by také měly vydržet spršky mořské vody. Co kdybych se nechal do jedné bedny v noci zavřít? S přiměřenou zásobou jídla i vody, s pilkou a nenápadnými otvory pro vzduch by se dala cesta přežít. Stačilo by vylézt v Hamburku. Plomby? - Však by kamarádi za mnou bednu zase zaplombovali...

Skladník stál u vrat a cinkal klíči. "Rákosníci si u nás nahrabali majlant, co? Viděls, jak tam cpali ty svý motorky? Představ si, že v nádržkách nechali benzín! Před celníkem ho museli vypustit do kanystrů." Kde je asi těm kanystrům s benzinem konec, napadlo mi. Zamkl. "Tak čau, učitelskej. Konečně vodjedou, šikmovočáci líný."

"Proč líný?" podivil jsem se.

"Hele, byl si s nima někdy na brigádě? Třeba u reverzního dua? Žádnej neuzdvihnul tabuli plechu sám. A my dřeli na ně, abysme měli vyděláno. Ne, ne...já bych jim dal babety - hovno bych jim dal! Ták, soudruzi, naučili sme vás válcovat, dobrý. A teď makejte domů, do vysoký trávy!"

Utekl týden. U ředitele byla mimořádná porada kvůli truhlárně.

"Tak tedy, soudruhu," křičel ředitel na velitele protipožárního podnikového útvaru, "ty tvrdíš, že požár v truhlárně byl založen? Máme to dát do zápisu?"

"Bez jakékoliv pochybnosti, soudruhu řediteli. Otevřeli jsme vrata a hned jsme ucítili benzin. Kdyby na obchůzce tadyhle Josef - " ukázal na svého zástupce, "nespatřil v zadním okně u hoblovky zář, tak shořela nejen celá truhlárna, ale prohořela by dřevěná příčka mezi truhlárnou a skladem, od toho by chytly..."

"Jakým skladem? Co to meleš?" podivil se ředitel.

"Loni jsme přepažili truhlářskou dílnu kvůli skladování překližky. Dal jste na to příkaz," připomněl šéf údržby. "Teď jsou tam schovaný ty vietnamský bedny."

Odpovědí bylo hrobové ticho.

"Chlapi, tohle nemůžeme dát do zápisu," řekl potom ředitel.

"Ten benzin je tam cítit eště teď. Nasáknul asi do pilin pod podlahou. Štěstí, že nám do truhlárny při dešti zatejká, soudruhu řediteli," řekl truhlářský mistr.

"Voda se s benzinem nemísí," namítl jsem.

Ředitel ukázal na mne: "Podnikový chemik nám něco vymyslí! Zjistí další možnosti, jak může takový požár vzniknout. Jásnočka! I teoretický možnosti! - A kdo mi vysvětlí, že ty zatracený bedny nejsou dávno na cestě do Haifongu?"

Druhý den se expedovaly bedny do tří krytých vagonů. Pozoroval jsem nakládání společně s Josefem a s celníky.

"Chybělo pět minut a rákosníci by měli po radosti," řekl Josef.

"Měli to pojištěné - sám jsem to zařizoval na velvyslanectví," poznamenal jsem. "Heleď, Pepo - ty jseš vyučený tesař a znáš truhlárnu - používáte tam fermež?"

"Fermež? To víš, že jo - třeba dyž se opravujou okenní rámy. Kolik jí potřebuješ?"

"Nevím přesně. Řeknu ti, až si rozmyslím, co vlastně chci dělat."

Šel jsem k píchačkám. Strážný právě zdvihal závoru, aby mohla ředitelská tatra projet. Direktor spustil okénko a díval se mlčky na mě, celý brunátný. - Zase se někde ožral, pomyslel jsem si a přitočil jsem se k vozu, aby mě řidič neslyšel.

"Mohla to být čistící vlna, kterou se utírala v dílně fermež."

"Čistící vlna - jako pucvól?"

"Ano, chytla v koši na odpadky. Stará fermež na bavlně podléhá samovznícení."

Ředitel na mne hleděl buličíma očima. "Jseš dobrej. Fakt, v tý chemii jseš dobrej." Kývl na šoféra, že má jet dál. Odpíchl jsem si čtrnáct nula nula a musel jsem chvíli počkat, protože diesel tlačil vagony s bednami po vlečce na nádraží.

© Petr Kersch, Děčín. Z knihy "Zlatý časy", kterou autor vlastním nákladem vydal v r. 2002