A pak jsou tu případy opačné, a byl to v NP publikovaný příběh maminky pana Volarika, který mne k sepsání těchto řádků vyprovokoval. Neb hovoří o těch, kdož tak jako jeho maminka věděli, že něco jiného je pod nátlakem podepsat a něco jiného je podmínky této vynucené „spolupráce“ zachovat.

Jistý Petr je hlavně zloděj, podvodník a lhář. Vůbec člověk, jehož si pro jistotu nepouštíme přes práh obydlí. Taktéž horlivý sportovní fanoušek, ač mu hodně přesmetráková nadváha už od mládí v jakékoli sportovní aktivitě bránila. Jednou chtěl vyjet (když už se občas jezdilo) na jakási basketbalová klání do Bruselu. I povolali si ho k sobě dva soudruzi a přemlouvali ho. „Abychom vám mohli věřit.“ Pokud jde o víru, byl Petr ochoten ji stvrdit jakýkoli závazkem včetně toho požadovaného, ale vymlouval se, že bohužel už je ten typ, který všecko vykecá. Nakonec ho přesvědčili, že nevykecá, a tak podepsal. Téhož večera se dostavil do Violy na jistou partou provozovanou pravidelnou večerní sedánku a prohlásil: „Dejte si na mne bacha, hajzlové, právě jsem se stal agentem StB.“

Byla to táž Viola, kde pozdější vídeňský starosta a tehdejší západní redaktor na poznávací misi zpovídal tamtéž se shromažďující umělce z jejich vztahu k socialistickému státnímu a společenskému zřízení. Což pak hezky s plným jménem a případně fotografií otiskl ve svém listě. Dotyční měli co vysvětlovat. Zeptejte se třeba básnířky Machulkové.

Ve Viole (uměleckém shromaždišti) bylo vždy dost těch, kdo dávali přednost tomu nevykecat to na sebe, a tak dnes dotyčný Petr není ani v tom Cibulkovi.

O cosi horší to měla jistá Vilma. Ta v době ještě než Tito byl krvavý pes vyjela do Jugoslávie a pracovala co česká hlasatelka Radio Zagreb. Kdež jí měli dost roku 1951 (z důvodů, o nichž netřeba uvažova), a tak se vrátila domů k mamince. Ze života, který si naplánovala roku 1946, kdy jí bylo 19, zbylo málo a v Praze měla rodiče. Zahájila studia na vysoké a dva pánové si s ní dali schůzku v kavárně. Taktéž si hlavně přáli důvěřovat jí.

„Určitě, ale dejte mi uniformu, třeba tu nejnižší hodnost. Chci, aby každý viděl, že jsem na vaší straně.“

Marně ji přesvědčovali, že každý to vidět nemusí. Chtěla to manifestovat mundurem. Pochopitelně hrála blbku a soudruzi věděli, že ji hraje. Po čtyřech hodinách to vzdali.

Asi v nejtěžší situaci byl kamarád Mirek. Po 13 a půl roce ho propustili na amnestii z Leopoldova. Ta byla, nezapomínejme, podmíněná. Snažil se dát svůj život, či to, co mu z něj zbývalo – propustili ho těžce nemocného - dohromady. Nalezl si zaměstnání kulisáka, oženil se. Přibližně po roce ho navštívili dva páni. O nějakém přesvědčování, že by mu chtěli věřit, slova nepadla. Padla jen možnost mezi podpisem a návratem do Leopoldova.

O den později fingoval v divadle těžký úraz (pád do provaziště), jenž spojen se ztrátou paměti. Úraz byl vážnější než plánoval, ale o to uvěřitelnější se pak jevila i ta ztráta paměti.

Samé triviality.

Ve skutečnosti jde případ od případu jen o radost ze zla (tak to specifikoval už v době útlaku rakouského a tehdejších donašečů jistý Viktor Dyk). Doba byla zlá a mnozí v tom shledávali rovněž všechny důvodu k tomu, že sami nemusí být dobří. Dnes se po nás přece nechce víc, než jen udělat tlustou čáru za minulostí. K prznění mláďátek došlo tak dávno, že nemá smysl hovořit o něm. Což nemusíme. Leč nemůžeme se tvářit, že nebyla. Jinak se totiž hlásíme ku zpitvořené morálce všech těch, kdož mají proč tvářit se tak.

Konec konců, už Gorbačov přišel na to, že Pavka Morozov, ve versi donašeče na vlastní rodiče, nemůže být sovětské mládeži vzorem. Neb stojí psáno: Cti otce svého i matku svou, abys zdráv byl a dobře se ti vedlo na zemi.

Co by mělo stát psáno u těch, kdož z udávání otce i matku vyjmuli, ale jinak zábran neměli, ponechávám na čtenáři.