V USA vyhrál volby Donald Trump. Jedná se o nevídané volební republikánské tsunami, o vítězství ve všech „swing states“, o nadpoloviční vítězství o čtyři miliony hlasů v lidovém hlasování a nejen o vítězství v počtu zvolených volitelů, což se nestalo již dvacet let. Senát má republikánskou většinu a s největší pravděpodobností tomu tak bude i ve Sněmovně reprezentantů. Republikáni mají úplně všechno a demokratům nezůstalo takřka nic.

Totální nářez.

Ale Američané jsou podle reakcí některých zhrzených demokratů a mediálních celebrit zabednění hlupáci a ničemu nerozumí. Ano, i tak se dá posuzovat ona neuvěřitelná událost. Jenomže Trumpovi se prostě podařil naprosto nečekaný a pro demokraty tragicky masivní vítězný návrat. Taková je realita a je třeba se s ní nějak vyrovnat, nebo se z ní poučit, řekl bych. Podle mne by levice měla přidat směrem ke svému tradičnímu voliči, čímž mám na mysli pracující dělnickou třídu, kterou opustila, no a ubrat ve směru woke LGBTQIA a podobně. Nenapsal jsem, aby ony různé menšiny a boj za jejich zájmy opustila, myslím si jen, že by měla hodně zabrzdit, nebo ji nakonec zůstanou jen ty menšiny. Můj názor nejen na onu problematiku je takový, že by ve všem měla být zachována jakási těžko definovatelná únosná míra věcí a že není dobré snažit se všechno protlačit silou a navzdory všemu, jak to dělá současná levice nejen v USA. Nicméně je to samozřejmě věc amerických demokratů a evropské sociální demokracie, kterých si sice vážím a uznávám je jako tradiční politické strany, ale nevolím je, je to jejich problém.

Vrátím-li se k oné propagandě, tak ta je nějakým způsobem vsunutá do každého filmu, do každého seriálu, ta všude přítomná propagace duhových vlajek je zcela paradoxně společně s islamisty i v demonstracích „Free Palestine“ a podobně, mám na mysli také filmovou tvorbu plnou fiktivně brutálních žen bojovnic, které všechny zmlátí a jsou prostě ze všech nejsilnější, nebo již novodobě klasických schémat styl černoch s kloboukem ve tvídu coby britský džentlmen chování vybraného, velká bedna, která to všechno řídí, no a jeho bílý parťák v džínách s tričkem a kostkovanou flanelkou nepříliš inteligentní emotivní sympatický sval, jasně, co také jiného.

Myslím si, že jsem velmi tolerantní, a vím, že v pop kultuře se jedná o běžný zjev, sám jsem ostatně vyrůstal i na kapelách typu New York Dolls, hodně mne oslovil gendrový chameleon David Bowie a plejáda dalších podobných umělců, ale všechny ty kvóty na menšiny, cancel culture a tato nebývale masivní propagandistická woke a LGBTQIA mediální masáž, jejíž cílem jsme všichni v době současné, mně už fakt leze krkem.

A jak to tak vypadá, nejsem sám. Všeho moc škodí, řekl bych.