V roce 1918 (1989) prohrálo Německo (Rusko) světovou válku. Jeho vojska nebyla poražena v poli, důvodem prohry byl ekonomický kolaps. Poražená země ztratila obrovská území, která považovala za „svoje“, dokonce i území které chápala jako součást svého etnického prostoru. Ponížení spojené s poválečnou (transformační) ekonomickou krizí vedlo k postupnému růstu revanšistických nálad a hledání východiska ve vládě silné ruky, která konečně udělá pořádek! Nečekaného dočasného spojence Německo (Rusko) nalezlo v Rusku (Číně), do jejichž geopolitických plánů buldozer jménem Hitler (Putin) dokonale zapadal.

Bez většího zájmu mocností, které na sebe vzaly povinnost dohlížet na světový mír, rostlo Německu (Rusku) sebevědomí a také drzost při realizaci svých záměrů. V roce 1936 (2014) se konaly bombastické olympiády v Ga-Pa a Berlíně (v Soči), současně Německo (Rusko) obsazovalo Porýní a chystalo se na Rakousko (okupovalo část Gruzie a chystalo první vpád na Ukrajinu, podřídilo si Bělorusko). Hitler veřejně hlásal své představy o německém lebensraumu a vládě panské rasy (Putin veřejně hlásá své představy o obnově ruské mocenské sféry prozatím na linii Štětín-Terst a prohlašuje Rusko za jedinou hráz proti západní dekadenci).

V roce 1938 (2022), po připojení Rakouska (anexi Krymu a kompletním podřízení Běloruska) zesílil Hitler tlak na Československo a podařilo se mu ho získat bez boje, v roce 1939 spolu s Ruskem zaútočil na Polsko, kterému Francie s Velkou Británií nebyly schopny poskytnout účinnou pomoc (Putin na základě chybných zpravodajských informací napadl Ukrajinu, která se s polovičatou pomocí Západu brání).

V Pacifiku ve stejnou dobu probíhal (probíhá) konflikt s USA, kdy se Japonsko (Čína) snaží přeměnit východní Asii a Oceánii ve vlastní dvorek (zatím se nestřílí, jen vyhrožuje, zato Čína používá veškerý vliv na získání pozic v postkoloniálních státech v oblasti).

Vize Adolfa Hitlera se opírala o přirozené právo a poslání herrenvolku vládnout nepřejícímu světu a japonská verze se od té německé lišila jen teritoriálně. Za Hitlerovými zády stál Stalin připravený se do věci vložit ve chvíli, kdy genosse Adolf bude mít plné ruce práce s Angličany (U Putina je to trochu složitější, ten pragmaticky míchá poslání od třetího Říma po druhého Stalina, ale efekt je stejný. Čína za jeho zády se chová podle příkladu moudrého opičáka, který z bezpečí sleduje rvačku tygrů – a opatrně pomáhá tomu, který zrovna umdlévá). Právě proto nelze Adolfy ani Vladimíry uspokojit žádným kompromisem a jakákoli dohoda je pro ně jen krokem vpřed na svaté cestě.

Úvaha „Proč se máme brát za zemi, o které ani nevíme, kde leží?“ dovedla svět do ohně WWII. Stejné úvahy o usmiřování lidožrouta jsou dnes vytrvale šířeny všemi, kterým pocit ohrožení překáží a peníze na obranu chybí pro ně samé. Jsou to hlavy zelené, které prosperují na válce se sodovkovým plynem. Vlivné stádo kšeftařů, kterým lepí oči zisky z východních trhů. Přidejme ještě lenochy a pštrosy, pro které je nejdůležitější natřepávání polštářků sociálního státu a sbírku wokeů, (anti)rasistů, komunistů a dalších sociálních inženýrů s očima upřenýma k nádhernému plakátu dokonalé společnosti vzor 1984. Krysaře s píšťalkami placené za propagaci této písničky se mi snad ani nechce připomínat.

Opravdu to všechno chceme ještě jednou? „Znakem šílenství je opakovat stejný postup a očekávat jiný výsledek!“ (Einstein).