Jíme levně a nekvalitně, a ještě s tím nic neděláme

Velcí výrobci významným způsobem ustoupili od tradiční české kvality a tvrdit, že dovedou předvést lepší dílo než jejich zahraniční konkurence, sice mohou, ale spotřebitel jim až na čestné a obdivuhodné výjimky v současnosti asi těžko uvěří.

Jestli jsme skutečně tím, co jíme, jsme nejspíše něco mezi jedem na krysy ze sušenek a polskou technickou posypovou solí namíchanou s růžovým slizem, který se oficiálně nazývá drůbeží separát.

Je tedy celkem fajn, když se nejvýznamnější čeští výrobci potravin sdružili, spojili s potravinářskou komorou a tvrdí, že s tím chtějí něco udělat. A také by se chtělo zatleskat ministru zemědělství Petru Bendlovi, když chce zvyšovat pokuty za nekvalitní a zdraví škodlivé potraviny, které najdou v obchodech jeho kontroloři.

To jídlo se nedá jíst

Vypadalo by to však o hodně důvěryhodněji, kdyby velcí čeští potravináři již dávno sami nerezignovali na kvalitu svých výrobků a pod tlakem potravinářských řetězců nešli do produkce potravin nacházejících se na hranici poživatelnosti.

Je sice skutečností, že u nás pořád ještě funguje státní dohled, takže v českých fabrikách na jídlo neprojde to, co projde v těch polských, které v současnosti masově vytlačují naše výrobce z našeho domácího trhu.

Z tohoto pohledu zní hodně nadneseně řeči o rostoucí poptávce českých spotřebitelů po polské potravinářské produkci, která byla prezentována minulý týden. Jde totiž o poptávku obchodních řetězců, a nikoli lidí, kteří velmi často netuší, že konzumují dovážený výrobek, a žijí v představě, že ten vážený eidam je odněkud z Moravy, a ne z Lodže. Pokud se hodně drze neptají, tak se to nedozvědí. A už vůbec se nedozvědí, kolik obsahuje látek nezkontrolovaných polskými orgány.

Velcí provozovatelé hypermarketů si prostě našli cestu k levnějšímu zboží. Kvalita je ve skutečnosti nezajímá, na rozdíl od jejich už dnes nehorázných marží. A do značné míry i proto, že lidé již nemají moc příležitostí ke srovnání toho, jak chutná opravdu kvalitní jídlo. Vždyť kolik lidí si dnes pamatuje, jak před deseti či patnácti lety chutnaly frankfurtské párky z Kosteleckých uzenin?

To, jak chutnají teď, bohužel nedává spotřebiteli důvod, aby za ně platil více než za polské umělé střívko plněné prošlým separátem.

Prostě velcí výrobci významným způsobem ustoupili od tradiční české kvality a tvrdit, že dovedou předvést lepší dílo než jejich zahraniční konkurence, sice mohou, ale spotřebitel jim až na čestné a obdivuhodné výjimky v současnosti asi těžko uvěří. Navíc obory, jako je masný průmysl a pekárenství, jsou silně konsolidované a konkurenční boj mezi nimi dávno utichl.

Tak proč neždímat spotřebitele, aby zaplatil megalomanské stavby obchodních center, jejichž návštěvnost je mnohem menší, než pro jakou jsou projektována. Přece mocní majitelé nebudou na svá špatná rozhodnutí doplácet, když je k tomu skutečná konkurence nenutí.

Bezpečnost potravin? Nula

A je skutečně nutné řešit tuto roky nedobrou situaci nějakou aktivitou organizovanou velkými firmami a vládou? Asi jen těžko. A když, tak jen opatřeními, která se stále nedějí. Po metanolové aféře bylo jasné, že je nutné změnit organizaci kontroly bezpečnosti potravin a zřídit jeden úřad s jasnými kompetencemi. Výsledek tohoto poznání je stále nula.

Donutit Polsko k respektování evropských pravidel kontroly bezpečnosti a oznamování závadných potravin prostřednictvím evropského varovného systému je možné jen přes Brusel. Co v tom udělalo ministerstvo zahraničních věcí a naše diplomatické zastoupení? To nevíme, ale výsledek je rovněž nula.

Ve skutečnosti je zde řešení jen dlouhodobé a závislé na vývoji životní úrovně obyvatelstva a na skutečně konkurenčním prostředí. Zkušenosti z farmářských tržišť ukazují, že lidé jsou ochotni za kvalitní potraviny platit i ceny, které nemají ekonomické opodstatnění a prodejcům generují mimořádné zisky. Malí výrobci vytvářejí snad ve všech středních a větších městech farmářské prodejny, které tu lépe, tu hůře fungují.

Velcí výrobci na své vlastní distribuční sítě rezignovali i kolem vlastního komína. Proč? Protože vědí, že s kvalitou neobstojí? Tak jak chtějí bojovat za kvalitu českých potravin, když je sami často neumějí vyrobit a nabídnout spotřebiteli ve své vlastní síti? Ta sice nikdy nebude konkurovat Tesku či Aholdu, ale může se od ní odvíjet měřítko toho, jak chutná houska, chléb Šumava či vídeňský párek.

A v tom jim vláda nepomůže. To je jejich boj. S tím, co nyní produkují, neuspějí ani v případě, že soutěž s Poláky bude férová. Je pravda, že v současnosti není, což je silně pobuřující. A to se nezmiňujeme o černých dovozech masa a dalších produktů bez daně z přidané hodnoty distribuovaných v Česku zcela nelegálně.

Jenže v Polsku je a bude ještě dlouho nižší cena pracovní síly v celém řetězci od zemědělské produkce až po distribuci. A lze se obávat, že až vznikne v Česku poptávka po vyšší kvalitě, dokážou ji nabídnout také, jako ji nabízejí již dnes třeba v Německu.

Avšak neházejme flintu do žita. Třeba naši kapitáni potravinářského průmyslu přestanou snídat v hotelu Mandarin, obědvat v Aromi a zkusí ten párek či tlačenku z vlastní fabriky.

Pak jim dojde, o co jde.

MfD, 5.2.2013

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO