Řada komentářů se shoduje, že dnes zažíváme jakýsi fázový posun či změnu paradigmatu. Někteří dokonce hovoří o kyvadlu, které dosáhlo jednoho vrcholu a začíná se vracet zpět. Kanadský publicista Jonathon Van Maren píše o „posunu vibrací“. Ten je definován jako ‚významná změna převládající kulturní atmosféry nebo trendu‘. Je pocit změny skutečný, odráží se k politické a společenské realitě? Jak hluboko? Jaké jsou jeho projevy? A je návrat Trumpa skutečným zdrojem onoho posunu, nebo jen jeho projevem? Na tyto otázky jsem hledal odpovědi v několika Van Marenových textech na Substucku a v The European Conservative.

Prvním příznakem změny, který Van Maren uvádí, je rodící se hnutí mladých mužů, kteří se soustřeďují kolem akcí jako je Konference národního konzervatismu (NatCon) touží po smyslu a bohatém vnitřním a intelektuálním životě. Brilantní článek Many Afsariové pro The Point nazvaný „Ztracení chlapci na počátku dějin“ je pokusem o pronikavý ponor do této subkultury. O mladých, kteří se hrnou na NatCon, píše: Hnutí, které zdůrazňuje národní loajalitu, manželství, zodpovědnost a náboženství, se nějak podařilo využít energie, která se zdá svěžejší, svobodnější a divočejší, než nabízí kdysi přirozený domov oduševnělých mladých mužů a žen, jímž býval liberalismus.

Mladí muži v pohybu
Autorka si všímá, že ačkoli většina těchto mladých mužů je Trumpovými příznivci, hnutí není primárně politické, je mnohem hlubší. Tito příslušníci generace Z jsou digitální domorodci a vyrostli ve světě utvářeném sociálními médii a pornografií a kulturou formovanou nepřátelstvím vůči intelektuálnímu a kulturního dědictví Západu, po němž oni nyní s touhou sahají. Tito mladí intelektuálové si říkají – jako dokonalí romantici devatenáctého století – „citliví mladí muži“. Na afterpárty diskutují o metafyzice, o svobodné vůli, o historii a regulacích EU. Můžete od nich slyšet citáty z Kissingera, Freuda, Kierkegaarda, Homéra, Vergilia, Montesquieua a Federalistických spisů. Oživují nejlepší části svých bakalářských studijních programů a ze všech sil se snaží pěstovat seriózní intelektuální život. Muži nosí na míru šité dvou- a třídílné vlněné obleky a odpovídající kapesníčky a (několik) žen nosí koktejlové šaty. Zavádějí také přísná pravidla, mezi nimiž je úplný zákaz telefonování v debatním sále. Obleky, tlusté knihy, debaty, elegantní šaty – to vše se stává opět cool, částečně díky tomu, že se to stala kontrakulturou. Právě takoví mladí muži se vracejí do kostelů a kupují si Bibli. Co to znamená? Je příliš brzy – a oni jsou příliš mladí – na to, abychom to s jistotou věděli. Některé aspekty této „změny atmosféry“ jsou však již nyní pozorovatelné.

Změna politických nálad
Změna společenské nálady je významnější, než jen posun v myslích několika mladých mužů, upozorňuje Van Maren a připomíná, že je to poprvé v jeho životě, kdy jsou američtí Demokraté vnímáni jako uncool. Procento „nesouhlasu“ mají 57 %, jedno z nejvyšších, jaké kdy bylo zaznamenáno!

„Demokraté neprohráli jen volby,“ říká Ross Douthat z New York Times. „Prohráli také kulturní válku a na to nejsou zvyklí. Takhle by svět fungovat neměl! Kromě toho kratičkého okamžiku po 11. září nikdy nenastala chvíle, kdy by Demokraté měli pocit, že prohrávají, až dnes. To je skutečná změna atmosféry, která se promítá do politických bitev.“ Že by skutečný vibrační posun?

Propad vyděsil pokrokáře, protože si uvědomili, že jejich vliv na kulturu se může vytratit. Toto probuzení přišlo pozdě, a to díky obrovské institucionální moci, kterou dosud disponují, díky fenoménu zvanému hovorově „hluboký stát“, který jim umožňuje formovat politiku a udržovat skutečně rozsáhlou „měkkou moc“ skrze financování vládními agenturami (jako je USAID, která v podstatě funguje jako nezávislý subjekt) a zavádění interních vládních předpisů, prosazujících LGBTQ, DEI a další progresivní vášně.

Vnitřní „barevná revoluce“
Vnitřní aparáty federálního leviatanu začaly válčit už s první Trumpovou administrativou, a Trumpův odhodlaný útok na tyto aparáty nyní představuje vnitřní „barevnou revoluci“, jak o tom velmi trefně píše britská novinářka Mary Harringtonová. Takto popisuje příchod inspektorů DOGE jeden ze zaměstnanců USAID v rozhovoru pro tisk: „DOGE už jsou v budově. Začali jsme sundávat vlajky Pride, já narychlo vynášel všechny knihy, o kterých jsem měl pocit, že by mohly být usvědčující, nikdo z nás nemluvil…“

Pokrokáři se stali samolibými, protože jim všechno patřilo, včetně kultury. Zábavní průmysl šíří jejich světonázor s mimořádnou propagandistickou silou, čímž zajišťuje, že kulturní optika, skrze kterou lidé vnímají svět, je jejich optikou, odvozují své názory na sexualitu ze sitcomů a podvědomě si pobrukují písničky Lady Gaga, které jsou pumpovány z reproduktorů supermarketů.

Kandidát – katalyzátor

Co se tedy změnilo? Kde se vzal „posun vibrací“? Významnou měrou se na tom zřejmě podílel sám Donald Trump. Tisk ho nazval „kandidátem chaosu“; po několika prvních týdnech je pravděpodobně přesnější nazývat ho „kandidátem katalyzátoru“. Trump je nezávislý bohatý outsider, který má jako televizní hvězda neuvěřitelnou schopnost „číst“ v místnosti a k tomu osobní charisma; je to podnikatel, který si cení loajality i pomsty. Když „deep state“ reagoval na jeho první zvolení jako na invazi a pokusil se ho vyhnat, do značné míry to ochromilo jeho první administrativu. Američané však vyslali Trumpa zpět a jeho válka s „hlubokým státem“ je nyní hluboce osobní, jak je u Trumpa zvykem.

Ukazuje se, že mnoho lidí už mělo dost toho, že jsou neustále obviňováni z rasismu. Byli unaveni z toho, že jim někdo nařizuje, jaká mají používat zájmena. Většina Američanů nevěří, že existuje 72 pohlaví. Většina je zděšena systematickým mrzačením nezletilých, kteří jsou pohlavně zmateni, ve jménu ideologie, která nikdy nezískala podporu veřejnosti. Líbilo se jim mnoho aspektů ochranářského sociálního státu (autor píše „nanny state“, stát jako chůva), který Demokraté vybudovali, ale nelíbilo se jim, že v jeho čele stojí bohatí elitáři, co je neustále poučují. Když se vzepřeli, byli umlčeni, démonizováni a často i profesně či existenčně zničeni. Ještě před pěti lety, po nepokojích kolem George Floyda, byly v módě „antirasistické“ semináře, programy DEI (Diversity, Equity, and Inclusion) a neúprosná sebenenávist. Nyní se hnutí Black Lives Matter jako kulturní hybatel zcela zhroutilo, korporace ruší své programy DEI a Trump čistí DEI z federální vlády.

Diktát, místo debaty

Pandemie Covidu a nepokoje kolem Black Lives Matter představovaly dvojí katastrofu ve vztahu mezi lidem a jeho vládou. Omezení občanských svobod přes noc a často nevybíravé reakce vlády na nesouhlas byly jakýmsi bodem zlomu, jehož důsledky většina politiků dosud vůbec nepochopila. Společenské zlomy, zviditelněné nárůstem populistických hnutí, se proměnily v hluboké kaňony. Reakce státu na COVID byla pro miliony lidí zjevením. Lidé s překvapením viděli, že jejich vlády mají mnohem větší moc, než si dosud mysleli. Netušili jsme, že nás vláda může ze dne na den uzavřít v našich domovech, že nám může zabránit v létání, návštěvě rodiny, návštěvě kostela nebo účasti na pohřbech, dokonce i pod širým nebem. Nevěděli jsme, že vláda disponuje nástroji, které jí umožňují zavírat podniky a zatýkat pastory za to, že se řídí svým svědomím. Pro nás, obyčejné lidi (ať již si myslíte o COVIDU a očkování cokoliv) to byl zkrátka šok, když jsme viděli, jak snadno a rychle mohou být naše svobody zcela potlačeny, a to v zájmu „dobré věci“.

Ohnivé, ale pokojné demonstrace
Pak přišla vražda George Floyda v Minneapolis a svět zachvátila hysterie. Tentýž establishment, který nám říkal, abychom seděli doma a dodržovali sociální distanc, se připojil k masovým shromážděním, aby poklekal, kál se a ospravedlňoval davové násilí. Nic nemohlo více zničit důvěryhodnost establishmentu. Nejlepší ilustrací je dnes již slavný záběr CNN, na němž reportér stojí před hořícími auty a budovami v Kenoshe ve Wisconsinu a pod ním je nápis: „Ohnivé, ale většinou pokojné protesty po policejní střelbě“. Tato věta se během několika dní stala nesmrtelným memem.

Ano, vidíme, že Trumpova administrativa vykořeňuje genderovou ideologii a pokouší se přeorientovat federální leviatan, nicméně triumfalismus by byl chybou. Je velmi, velmi brzy a Trumpova schopnost chybovat a špatně odhadovat, nemluvě o jeho nevyléčitelně tenké kůži a schopnosti osobního hněvu, je stejně legendární jako jeho politické úspěchy. Nemluvě o tom, že zhroucení důvěryhodnosti establishmentu otvírá stejně tolik hrozeb jako příležitostí, což je téma, které by vydalo na zcela samostatnou sérii esejů.

Ale přesto: posun vibrací je skutečný. Progresivisté prohráli kulturní válku. Možná se „americký blob“ znovu prosadí, ale Trump nám ukázal, kde a jak se s ním musí bojovat.

Metafyzický posun vibrací

Druhým – a možná mnohem významnějším – příkladem tohoto „posunu vibrací“ je souběžný pád hnutí nových ateistů. Tento jev popsal Justin Brierley v nedávné knize The Surprising Rebirth of Belief in God (Překvapivé znovuzrození víry v Boha): Proč nový ateismus zestárl a sekulární myslitelé znovu uvažují o křesťanství. Vypadá to, že nedlouhý okamžik nového ateismu ustoupil obnovenému zájmu o Boha a stálému proudu vysoce postavených ateistických zběhů. Mezi známé příklady patří pokračující „zápas s Bohem“ Jordana Petersona a Richard Dawkins, který se s lítostí uchýlil k termínu „kulturní křesťan“.

Existují však i další. Ayaan Hirsi Ali, kdysi členka skupiny nových ateistů, ohromila své nevěřící kolegy v roce 2023 oznámením, že se stala křesťankou. Pokusy Richarda Dawkinse přesvědčit ji o opaku selhaly. Její manžel, historik Niall Ferguson, ji loni následoval, označil se za „odpadlého ateistu“, nechal se pokřtít a vstoupil do anglikánské církve. Hirsi Aliová a Ferguson nechali pokřtít i své děti. Nepravděpodobnými obhájci křesťanství se stali i další agnostičtí intelektuálové, například Tom Holland, Charles Murray a Douglas Murray. Kdybych měl hádat, mám podezření, že Mary Harringtonová a Louise Perryová jsou na počátku podobné dráhy…

Kulturní posuny často začínají u intelektuálních vrstev. Nesporné je, že jsme ušli dlouhou cestu od téměř všeobecného protikřesťanského posměchu před několika málo lety. Kdysi bylo cool křesťanství hanět. Teď už ne. Ateismus byl zvažován na vahách a shledán jako velmi nedostatečný – a to způsobilo, že mnoho lidí hledá něco jiného. A podobné zprávy se ozývají i z Británie a Austrálie…

Existuje i několik dalších povzbudivých znamení. Prodej biblí v Americe vzrostl v roce 2024 o 22 %, přičemž mnozí tento nárůst přičítají zvýšené sociální úzkosti a „touze po smyslu“. Kromě toho jsme svědky obratu dlouhodobého trendu – mladí muži nyní navštěvují kostely ve větším počtu než ženy. Pozitivní zpráva má i svůj rub, mnozí upozorňují, že tento trend může způsobit rozvrat zaběhlých způsobu příliš feminizovaných církví, což se ovšem, dodávám já, může ukázat opět spíše jako pozitivní zpráva).

Několik nezbytných propozic

Van Maren zakončuje své úvahy o pozitivních aspektech „změny vibrací“ několika výhradami. V této chvíli existuje mnoho důvodů k hluboké vděčnosti, ale určitě není místo pro triumfalismus. Mnohé z Trumpových exekutivních příkazů jsou totiž silným důkazem toho, jak ohromujícím způsobem naše kultura poklesla. Kdybyste v roce 2010 řekli konzervativcům, že velkými vítězstvími roku 2024 bude prezidentovo odsouzení změny pohlaví u dětí a prohlášení, že existují pouze dvě pohlaví, nevěřícně by na vás zírali. „Co to prezident odsoudil? My jsme… něco takového dělali?“

Možná jsme svědky vrcholícího přílivu transgenderového hnutí, po němž nastává odliv, nicméně samotná sexuální revoluce zůstává pevně zakořeněná. Webové stránky některých federálních agentur nám možná naznačují meze zpětného výkyvu kyvadla: tu a tam na webu se nyní odkazuje jen na „LGB“, místo na dřívější „LGBTQ+“. Co to znamená? Možná to, že kyvadlo se vrací zpět do roku 2010, dál ne. Problémem se stalo „TQ+“, to zašlo příliš daleko a nyní se odbourává. Pokud však jde o MAGA, „LGB“ je v pořádku – vzpomeňte si, že Trump pořádal v Mar-A-Lago vítěznou party na oslavu federálního zákona o „manželství“ osob stejného pohlaví. Těchto mezí je třeba si býti vědom a také nezapomínat, že transgenderové hnutí není v žádném případě poraženo, zatím jen ztratilo část federální podpory. Tato kulturní válka ještě zdaleka neskončila.

Obávám se, píše Van Maren, že sociální obnova je nemožná, pokud většina kultury konzumuje pornografii, v níž se primárně objevuje jak záměrné ponižování, tak sexuální násilí. Digitální porno otupuje emoce a transformuje mysl konzumujících a je neviditelnou rukou, která stojí za mnoha našimi současnými trendy (včetně „genderových válek“ a fenoménů jako manosféra a Andrew Tate). Nelze ignorovat skutečnost, že mladí mužové od prepubertálního věku vstřebávají něco, co se rovná hypersexualizované nenávistné propagandě vůči ženám. Pokud nebudeme tuto bezprecedentní společenskou krizi řešit, naše společnost nezažije žádné oživení.

Některé vibrační změny bývají spíše historickým výkyvem než předzvěstí kulturního posunu. Nevíme, zda tento dnešní posun předznamenává trvalejší změnu, nebo zda je to jen dočasný ústup v rámci desetiletí trvajícího úpadku způsobeného sexuální revolucí, sekularizací a našimi osobními rozhodnutími, podobně jako v 80. letech. Mezitím je však dobré oslavovat, když vidíme vítězství, která chrání zranitelné, radí Jonathon Van Maren – a modlit se, aby se tato „změna vibrací“ stala skutečnou obnovou společnosti.

Text pro Konzervativní noviny