Parlamentem neprošel další pokus poslance KDU-ČSL Josefa Janečka zakázat kouření v restauracích. Dle jeho slov „je to prohra všech pacientů a celého zdravotnictví. I nadále bude muset stát dávat desítky miliónů korun na léčení nemocí, které kouření způsobuje“. Svůj postoj a názor jsem k této problematice již minimálně jednou publikoval, ale znovu jej zopakuji. V soukromé restauraci či pohostinství je majitelem konkrétní člověk či firma, která prostřednictvím svých rozhodnutí zajišťuje chod, prosperitu a výdělečnou činnost podniku. Přiblížím svůj názor na příkladu třech typů restaurací. Pokud se klientela prvního podniku sestává s převážné většiny kuřáků, logicky by bylo ekonomicky nesmyslné v takové restauraci kouření zakázat. Majitel tak kouření v podniku toleruje ovšem s plným vědomím, že se svým rozhodnutím připravuje o hosty, kteří vyhledávají spíše nekuřácké prostředí. Naproti tomu majitel jiné restaurace si spočítal, že když zakáže kouření, tak sice přijde o těch pár kuřáků, co jeho podnik navštěvovali, ovšem přiláká více těch, kteří kouř z cigaret nemusejí. No a třetí majitel se rozhodne, že jeho klientela se sestává půl kuřáků a půl nekuřáků, a proto bude přemýšlet, jak svoji restauraci rozdělit, aby pokud možno nepřišel o žádnou ze skupin. Ve všech typech je hlavním činitelem při rozhodování zákazník. Ten zákazník, který si díky konkurenci může vybrat restauraci, v níž utratí své peníze a kterou tudíž podpoří. Z tohoto důvodu nerozumím snahám poslance Janečka, který chce zákonnými úpravami řešit něco, co by si měli vyřešit majitelé restaurací, s ohledem na svou ekonomiku, sami. Je to jen a pouze jejich profit a jejich riziko, jakému typu hostů svoji restauraci přizpůsobí. Věřím tomu, že až přestane být kouření „in“, tak začne samovolně mizet i z restaurací. A nebudou k tomu potřeba žádné regule, omezení či nařízení. Domnívám se, že by bylo podstatně prospěšnější, kdyby ti, co propadají snahám omezovat kouření zákony a omezení, napřeli svoji snahu více na mládež, k osvětě, k besedám, k důraznému poukazování škodlivost kouření a méně se snažili tuto problematiku regulovat zákony.

Za tak trochu trapnost a za ukázku zřejmého nedostatku vlastních tvůrčích, pozitivních a programových nápadů považuji parodování předvolební kampaně ODS sociálními demokraty. Ti nechali vyrobit plakáty s modrou šipkou směřující dolů a k nim umístili vybraná hesla z programu ODS, která podle nich uškodí chudší skupině lidí. Myslel jsem si, že předvolební souboj je soubojem argumentů, poukazováním na rozdíly v programech a vytrvalém přesvědčování, že „ten náš program je lepší, neboť oproti konkurenčnímu nabízí to či ono“. Kdyby ta parodie z dílny ČSSD byla alespoň vtipná, s nápadem nebo s pointou. Musím podotknout, že jak na mě působí tato kampaň, tak stejně si představuji i ty, kteří s ní souhlasili a stojí za ní.

Ministr financí Bohuslav Sobotka prý pracuje na zákonu, který by měl zaměstnancům snížit daně. Mělo by jít o novelu, podle níž by si mohli všichni zaměstnanci mohli od příjmů odečíst určitou část jakou paušální náklady na práci (např. dojíždění). V této iniciativě naprosto nechápu jednu zásadní věc: pokud chce pan ministr zvyšovat čistý příjem zaměstnavatelů, proč prostě a jednoduše nesníží daně? Je to jednodušší a podstatně transparentnější. A efekt je stejný. Jenže proč dělat věci jednoduše, když to jde i složitě.

Premiér Paroubek se rozhodl ve volební kampani sahat i k celkem nestandardním krokům. Na prezentaci ekologického programu ČSSD přizval i generálního ředitele ČEZ Martina Romana. Ten mimo jiné hovořil o cenové politice firmy či jejích plánech na rekonstrukci a výstavbu elektráren. Svoji přítomnost na předvolební akci ČSSD obhajoval s tím, že „ČEZ se neúčastní žádné politické kampaně“, a vyzval státní či krajské politiky, že pokud budou chtít navštívit jakoukoli elektrárnu, kterou vlastní ČEZ, budou vítáni. To je sice hezké gesto, ale je přece jenom rozdíl mezi aktivní účastí na prezentaci nikoli státního, vládního nebo národního, ale předvolebního ekologického programu ČSSD, a pozváním jakéhokoli politika do elektrárny. Obávám se, že pan premiér dostal generálního ředitele Romana do trochu nezáviděníhodné situace: co když si jej nyní k prezentaci svých verzí ekologických programů pozvou např. KSČM nebo Strana zelených?

A na závěr jedno odlehčené téma. Že existují investiční fondy oborově zaměřené na farmacii, stavebnictví, energetiku či jiná odvětví, je celkem známé. Že ovšem také existují fondy, které se orientují dle náboženství, je možná pro někoho novinkou. Ne, že by tyto fondy investovali do kostelů, mešit či klášterů. Jedná se o fondy preferující ve svých portfoliích firmy, které svou činností nekonají v rozporu s náboženskými zásadami svých klientů. Tyto fondy jsou různě úspěšné, ovšem někteří komentátoři poukazují i na možná pokrytectví, kdy mají fondy v portfoliích zařazeny i firmy, které nejsou zas tak úplně a stoprocentně „košer“. Dle mého názoru je směšování víry s komerčním investováním trochu neslučitelné. Investování je o pragmatickém vydělávání, kdežto víra je spíše o duševních hodnotách. Nicméně pokud mají a budou mít tyto fondy své klienty, tak proč by neměly být? Pouze trh by měl rozhodnout, zda mají mezi ostatní konkurencí místo či nikoli.

www.michalkadlec.com