„Je třeba přitvrdit, lidé v Česku málo stávkují,“ prohlásil odborářský boss a senátor za ČSSD Milan Štěch. Ten byl znovu zvolen do čela Českomoravské konfederace odborových svazů. Jsem na pochybách, zda cesta nátlaků, vyhrožování, pozastavování výroby či jiných podobných praktik za účelem např. zvýšení mezd je ta správná, kterou by se měly prosazovat cíle zaměstnanců. Což takhle, pane Štěchu, apelovat na své členy, např. že pokud bude prosperovat firma, budou se mít dobře i zaměstnanci, že není správné zneužívat nemocenskou, že by nemělo být v zájmu zaměstnance hledat skulinky v sociálním systému nebo že ve vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem by měla být prioritní odpovědnost, loajálnost a férovost? Je mi jasné že to jsou poněkud idylické cíle, ale proč touto cestou nejít? Asi to není to správné přitvrzení a už vůbec ne důvod pro stávku, že?

Česká republika bude první půlrok v roce 2009 předsedat Evropské unii. Roční pronájem sídla předsednictví přijde daňové poplatníky na 20 milionů korun a už nyní na něm pracuje kolem stovky lidí, s největší pravděpodobností také placených z daní. Jakmile začne úřad fungovat, což by mělo být určitě dříve, než se Česko ujme předsednictví, naplní se budova dalšími úředníky, též placenými z daní. Moc by mě zajímal konečný a kompletní účet za to, že Česko bude půl roku vést Evropskou unii. Také by bylo zajímavé vědět, jaký přínos a efekt budou mít z takto vynaložených prostředků všichni ti, co na to ze svých daní přispívají.

Zajímavé porovnání volebních programů a priorit pěti nejsilnějších kandidujících stran je v otázce dopravy. Zatímco ODS a zelení jsou pro jednoznačné zavedení konkurence na železnici, což je logické a přirozené prostředí pro zvyšování kvality při zachování konkurenceschopných cen, tak ČSSD a komunisté spoléhají na masivní státní podporu. Což znamená přesouvat podstatně větší část daní mimo jiné i od těch, kteří tyto služby vůbec nevyužívají, za účelem zvýšení kvality a atraktivnosti (za „netržní“ ceny) pro ty, kteří je využívají. V otázce podpory městské hromadné dopravy jsou pro změnu nejdál komunisté a zelení. Ti uvažují, že by přeprava v městských autobusech, trolejbusech a tramvajích mohla být pro cestující zadarmo. Opět přeloženo do reálné řeči: za používání městské hromadné dopravy by podstatně více platili všichni, bez ohledu na to, zda ji využívají či nikoli. Osobně nejsem proti podpoře většího využívání MHD, ovšem nemyslím si, že tou správnou cestou je zrušení poplatků za něco, co není zadarmo. Na jedné straně jsou náklady na provoz a jejich optimalizace, na straně druhé je to důraz na zvyšování výhod používání MHD oproti osobní přepravě ve městech. Vždyť úvahy o zvýšení atraktivnosti MHD mohou jednoznačně vycházet z otázky: Proč lidé raději používají pro dopravu po městě osobní automobil v případech, kdy by mohli použít MHD?

Francouzský prezident Jacques Chirac zrušil zákon tzv. prvního zaměstnání, známý pod zkratkou CPE. Ve Francii tak zvítězily protesty a hojné demonstrace francouzských studentů a demonstrantů. Zákon původně umožňoval propustit mladého zaměstnance do dvou let bez udání důvodu. Ministerský předseda Dominique de Villepin si od tohoto zákonu sliboval snížení obav zaměstnavatelů přijímat mladé zaměstnance z důvodu komplikovaného propouštění. Snížit nezaměstnanost mezi francouzskou mládeží, která činí 22 procent, ovšem je zapotřebí. A tak navrhl prezident Chirac způsob státních dotací, které by měla dostat každá firma, která nabídne práci lidem mezi 16-26 lety. Jen letos by do takové podpory mělo „natéct“ 150 miliónů eur. Z těchto událostí vyplývají dva zajímavé poznatky a možná i obavy. Za prvé: známé pořekadlo praví, že s jídlem roste chuť. Pokud si francouzští studenti a odboráři dokázali, že křikem, demonstracemi a mnohdy i demolováním majetku je možné dosáhnout svého, jistě nepůjdou daleko pro úspěšné použití takovéto metody i příště. A možná razantněji. Za druhé: myslím si, že se jedná o krásný příklad, kdy systém státních dotací se jeví jako pohodlnější, než spoléhání se na sebe sama, osobní zodpovědnost, snaha či iniciativa. Nyní by tedy mohli vyrazit do ulic daňoví poplatníci, kteří mohou protestovat proti takovým podporám ze svých daní a budou požadovat liberálnější zákoník práce a větší odpovědnost a pracovní iniciativu na straně studentů a absolventů.

A na konec jedna statistická zpráva, ze které si může udělat každý svůj závěr. Státní dluh Česka v současné době činí 698 miliard korun, z toho v prvním čtvrtletí se zvýšil o 7 miliard. Veřejný dluh, který se skládá ze státního dluhu, dluhu zdravotních pojišťoven a mimorozpočtových fondů, se nyní pohybuje kolem 900 miliard a za loňský rok vzrostl o cca 46 miliard. Jestli chcete vědět, kolik přibližně vychází na každého z nás, vydělte si tyto čísla 10 milióny. Pouze podotýkám, že výše zmíněné dluhy a jejich úroky budou spláceny penězi, které stát vybere prostřednictvím daní od všech poplatníků.

www.michalkadlec.com