Lídr jihočeské kandidátky ČSSD pro parlamentní volby a stávající ministr kultury Vítězslav Jandák se nechal ohledně možné spolupráce s komunisty slyšet, že se jich nebojí a že dokonce mohou pomoci a prospět této zemi, budou-li mít moudré názory. Spojím-li si tento výrok s jeho postavením v žebříčku popularity mezi politiky, celkem mi z toho z toho běhá mráz po zádech. Není problém v tom, že pokud někoho považujeme za moudrého, tak s ním můžeme bez problémů spolupracovat. Ovšem kdo určuje tu obecnou hranici moudrosti? Ta je přece pro každého jiná, a tudíž velice subjektivní. No, alespoň nám pan ministr jasně naznačil, na co všechno je po volbách ochoten kývnout a kam až je ochoten zajít. Myslím si, že se jedná o další dílek do mozaiky signálů o povolebním směřování ČSSD.

To premiér Paroubek na to jde rafinovaněji. Po případném úspěchu v parlamentních volbách by pro spolupráci nejdříve chtěl oslovit ODS a KDU-ČSL. A v případě, že by neuspěl, tak by mu holt nic jiného nezbývalo, než utvořit menšinovou vládu s podporou KSČM. Této rétoriky se pan premiér bude určitě držet a ohánět se jí i přes jeho všeobecně známou nechuť k ODS. Taktéž nejsem zrovna přesvědčen o tom, že by si chtěla KDU-ČSL zopakovat zkušenosti, které sbírá se současnou koalicí. Na druhou stranu se vůbec této taktice nedivím. Pan premiér přece neprosazuje spolupráci s komunisty, ale došlo by k ní až „bohužel“ v krajní variantě, neboť přece „nikdo jiný nechtěl“. Že může tato rétorika zavánět silným alibismem? To není podstatné. Domnívám se, že je to další důvod, proč se obávat volebního úspěchu či vítězství ČSSD.

Student Agency hodlá konkurovat Českým drahám v oblasti osobní dopravy. Byl bych velice nerad, kdyby se ČD stavěly proti a hodlaly používat různé dostupné prostředky k tomu, aby tuto konkurenci znevýhodňovaly a bránily jim ve vstupu na tento trh. Naopak bych byl velice rád, kdyby hozenou rukavici zvedly a pustily se do férového boje o zákazníka. Nepochybuji, že v případě zvednutí pomyslné rukavice to budou mít ale velice těžké, neboť kolos, kterého léta a léta nic vážnějšího nenutilo k samostatným iniciativním krokům v oblasti zvyšování komfortu a pohodlí cestujících, by mohl mít s dravou konkurencí skutečný problém. Za nesmyslné, neférové a krajně nevýhodné bych pak považoval státní „pomoc“ ČD v tomto konkurenčním boji, např. ve formě zvýšených dotací, neboť to, co by zákazník získal jako výhodu konkurenčního boje, by zase ztratil v podobě daní, použitých třeba právě na tyto dotace.

MF Dnes přinesla v článku o vládním schválení vyšších platů pro státní zaměstnance podtitulek, že základní plat stoupne průměrně o 770 korun a peníze na vyšší osobní ohodnocení nejsou. Jsem toho názoru, že by to mělo být minimálně přesně naopak. Jsem přesvědčen, že plošnost v této oblasti je značně demotivující a zbytečně brání možné snaze o jakoukoli nadstandardní iniciativu. Ve státní sféře není moc prostoru, jak motivovat úředníky k poskytování lepších služeb či ke vstřícnějšímu postoji. Otázkou zůstává, jaké jsou možnosti tento prostor rozšířit a jak vysoké maximum se dá udělat ve stávajícím prostředí. Domnívám se, že v obou případech se dá udělat hodně. I když by to určitě stálo velké množství obětí, nevole a nechuti.

Další recept na snížení nezaměstnanosti představil ministr Škromach. Za přijetí nepříliš atraktivního pracovního místa chce dávat speciální měsíční státní příspěvek, který by se rovnal polovině životního minima, tedy 2200 korun. Ročně by tato podpora měla stát několik desítek miliónů korun. Celkem tomu rozumím. Existují místa, která skutečně moc lukrativní nejsou, a je problém je při nabízeném mzdovém ohodnocení obsadit. Zarážející je ovšem prohlášení páně ministrovo, že zdroje na financování nebudou problém; v rozpočtu je prý na aktivní politiku zaměstnanosti šest miliard korun. Proč se tato podpora nefinancuje z prostředků, které by se ušetřily reformou sociálních výdajů, konkrétně z oblasti, kde jsou pobírány proto, že jsou výhodnější, než přijmout zaměstnání? Proč se tato podpora nefinancuje z prostředků, které by vznikly například zrušením časově omezených příspěvků na zaměstnání pracovníka z pracovního úřadu? Proč opět zatěžovat rozpočet bez rozhlédnutí, kde by bylo možné ušetřit? Zároveň by se také měla do budoucna ministerstva zabývat tím, jakým způsobem tyto finančně i oborově nepříliš atraktivní místa zajistit tak, aby na ně stát přispívat nemusel.

A na závěr jeden zajímavý, i když asi málo optimistický údaj. Podle informací ministerstva financí stoupl ve třetím čtvrtletí tohoto roku (tedy za tři měsíce) státní dluh o 19 miliard korun, tzn. na každého obyvatele ČR o 1900,- Kč. Podle stavu celkového státního dluhu dlužila např. čtyřčlenná rodina ke konci září celkem už cca 266 000,- Kč. O účelnosti a efektu, který za tyto státem utracené peníze každý kolem sebe vidí, si už může udělat obrázek sám. Nestálo by za to zamyslet se, zda by tyto finanční prostředky nevyužili sami občané mnohdy lépe a užitečněji?

www.michalkadlec.com