Já vám nevím, jak začít. Na jednu stranu mám radost... teď jsem to přehnal, radost to není, spíš uznání, že mi Pámbu vůbec dal tu možnost se rozloučit. V jednu chvíli jsem pro bolesti nemohl psát, ba ani se na psaní soustředit. Pak mne ozařovali, ulevilo se mi a teď probíhá chemoterapie, která mne zbavila bolestí. Ne úplně, ale je mi, jako bych byl skoro normální. A tak jsem se rozhodl, že tenhle dopísek raději napíšu, dokud mi to ještě myslí, a budu ho mít připravený, až přijde ta velká krize, krize bolestná a já vás opustím. Že to bude bolet, je mi jasné, ale za život se ani jinak platit nedá. A prožít život na této krásné planetě za trochu bolesti stojí!

Asi se mi to nebude psát lehce, protože já opravdu nevím, jak začít...

Nejlepší snad bude, když vysvětlím, jak jsem rakovinu dostal. Lépe řečeno, jak já si myslím že jsem ji dostal. Já se nikdy fyzické práce nebál a když jsem někdy makal, až se ze mne kouřilo, tak jsem se vždy snažil, abych na tom viděl něco pozitivního. Třeba že to je dobré procvičení svalů. Nebo že je krása, že to ještě dokážu a mohu se na své tělo spolehnout. Proto jsem neváhal ani chvilku a na závěr života si koupil malou farmu, kde jsem to hodlal dožít a jak vidno, byl to správný odhad...

Já měl celý život dojem, že civilizace jako taková musí v budoucnu narazit na zádrhel a kdo bude vlastnit zem a bude si moci na ní pěstovat něco k snědku, tak na tom bude lépe než všichni měšťané žijící v přelidněných městech. To jsem chtěl zajistit svému rodu, který jsem tu v Austrálii začal. Tři roky jsem na farmě makal a měl ze všeho radost, jak se mi to daří a pak.. žena odjela za synem do Sydney, dcera byla s vnučkou také pryč a druhý syn se svými potomky tu také nebyl. Byl jsem na farmě sám, pracoval jsem na zídce sotva metr vysoké a špatně jsme šlápl. Výsledkem byl pád dozadu na beton a přemet na příjezdovou cestu, při kterém jsem si poškodil sedmý obratel v páteři.

Nejhorší bylo, že jsem se nemohl ani hnout a byl pátek, všichni se měli vrátit až po víkendu. Nakonec se mi podařilo převrátit na břicho a pomalu doplazit k domu. Naštěstí máme v garáži pod domem telefon a garáž byla otevřená, pomoci jsem se dovolal. A do tří měsíců jsem dostal rakovinu páteře...

Narodil jsem se 17. března, na den sv. Patrika, patrona všech Irčanů. Snad proto jsem dostal do vínku zrzavé vlasy. Bože, co já s nima v tehdejším Československu vytrpěl, ale byl jsem dobrý rváč, zrzku mi ve škole neřekl nikdo, kdo nechtěl změnit fyziognomii svého obličeje. A byl jsem stejně prchlivý jako Irčané, což jsem si ověřil až tady v Austrálii. Holt jsem měl krátkou pojistku, jak se tu říká. Ta ale časem vyšuměla a stal jsem se více mellow fellow, jak tvrdí moje žena.

On nakonec změkne každý tvrďák. To platí o všem...

Dívám se z okna a všechno mě bolí. Je těžší se soustředit na psaní, ba i samotné sezení v židli bolí. Jen z toho okna mám krásný výhled na dva kopce, které spojuje sedlo horského hřbetu. Trochu mi to připomíná naše Trosky a nalevo od nich je krásně kulaťoučký kopec jak náš Říp. Takže já vlastně umírám nejen v Austrálii, ale i jakoby doma v Čechách...

Dopracoval jsem se moudrosti? Asi ano, protože, abyste věděli, I am reconcilled, tedy smířený. A nezapomínám se těšit z každé maličkosti. Oh, Stvořiteli, udělal jsi krásný svět! Očima hladím stromy, kopce, zeleň i modř oblohy a čekám. Ona i smrt může mít svůj půvab...

Dívám se na svoje děti a na jejich děti, tedy má vnoučata, a uvědomuji si, že ta ženská, kterou jsem si vybral jako partnerku na cestě životem (nevybrala si ona mne? my chlapi si někdy moc fandíme..) a kterou jsem miloval a miluju, se mne mou smrtí vůbec nezbaví! V našich potomcích budou její a mé atomy ve věčném objetí tančit v rytmu kosmu až na věčnost....

Loučím se s rodinou , lidmi, světem a také s vámi, moji milí čtenáři. Vaše povzbuzující slova chvály mého psaní dělala přímo zázraky. Hladila po duši. Moc vám všem děkuji!

Srdečně