Současná neurobiologická realita lidské reprodukce a cesta z propasti

Jaká je tedy odpověď na otázku, proč vyšší životní úroveň indukuje kolaps porodnosti a úhrnné plodnosti? S vysokou mírou pravděpodobnosti jsme odblokovali téměř všechny evoluční brzdy, které měly korigovat naše racionální uvažování sídlící ve fylogeneticky nejmladších, prefrontálních částech mozkové kůry. A tento egoisticko-hedonistický rozum nám nyní diktuje užívat si všech dostupných slastí a společenských výdobytků, vyhýbat se strastem spojených s rodičovstvím a případně hledat ospravedlňující důvody proč to nejde. Toto je však v absolutním rozporu s obecným, celospolečenským zájmem a se zachováním dostatečné genetické kontinuity lidských skupin a populací. Základní paradigma proroků kapitalismu volné soutěže, že egoistické chování jedinců se přetavuje v zisk celého společenství, zde bohužel selhává. Děti se stávají obtěžujícím přívažkem při naplňování současných pracovních a osobních tužeb, nikoli prostředkem jak jich dosáhnout.

Nesmíme zapomínat, že lidský mozek je vysoce plastická struktura, která se dynamicky modeluje na základě podnětů z vnějšího prostředí. Pokud toto prostředí radikálně změníme, dojde k rychlému a překotnému přenastavení neuronálních synapsí s možností výskytu mnoha variant, které mohou vést k celospolečenskému i osobnímu sebedestruktivnímu chování. Skrze osu hypothalamus-hypofýza to může ovlivnit i lidský endokrinní a hormonální systém (což může souviset s úpadkem libida, změnou sexuálního chování, poklesem rodičovského pudu a explozí typů genderových identit). Mozek se vyvinul jako orgán určený k přežití jednotlivce a druhu prostřednictvím spolupráce a kooperace menších lidských skupin (jejichž základem byly rodiny) vystavených původním existenčním stresům .Na to je zkonstruován, nikoliv na současný extrémně rychle se měnící způsob našeho života směřující k eliminaci dřívějších existenčních hrozeb a zahrnujících nás záplavou protichůdných a nesmyslných informací - informačním smogem. Jeho probíhající rychlá přestavba potom vyúsťuje mimo jiné i ve výše popsané změny narušující lidskou reprodukci a snižující úhrnnou plodnost takto postižených populací. Budeme-li pokračovat v tomto nastaveném kurzu, popsané trendy budou pod vlivem totálního odlidštění z elektronizace našeho žitého prostoru akcelerovat až k úplnému demografickému kolapsu (úhrnná plodnost v superelektronizované Jižní Koreji je v současnosti 0,7) a dosud netušeným změnám spojených s mozkovými projevy, včetně poklesu mentální výkonnosti a kognitivních funkcí nastupujících generací.

Pokud tato má stručná analýza reflektuje objektivní biologickou a sociální realitu, pak před námi stojí dvě možné cesty řešení:

1. Cesta: Působení na dopaminový systém. Nazpět k lidské přirozenosti.

Musíme radikálně změnit paradigmatický přístup k výchově mladé generace. Je nezbytné reaktivovat původní evoluční nastavení prostřednictvím zdravé rivality a kooperace v menších sociálních skupinách při řešení reálných, existenciálních úkolů. Musíme tvrdě regulovat expozici dětí informačním technologiím jenom na nezbytné minimum. Je načase opustit zhoubný koncept ničím nezaslouženého, pasivního blahobytu (tzv. well-being) a namísto toho vystavovat děti a dospívající moderovanému, kontrolovanému psychickému a fyzickému nepohodlí a stresu. Pouze překonáváním reálných překážek dochází k přirozené a zdravé neurochemické odměně v dopaminovém a limbickém systému mozku dítěte odpovědnému mimo jiné i za řízení reprodukce a k funkčnímu dozrání těchto mozkových struktur. Určitě tomu neprospívá sledování virtuální pornografie od raného dětství, dlouhodobé hraní počítačových her a nekonečné sledování nesmyslů na sociálních sítích.

2. Cesta: Působení na racionální lidský rozum. Kupředu ke státním intervencím.

Musíme zapůsobit na pragmatické a egoistické uvažování již změněné populace a legislativně nastavit takové socioekonomické podmínky, aby se rodině založené na rodičovství dostalo maximální podpory. To v praxi znamená:

• Zavést citelné daňové a sociální penalizace pro ty, kteří děti z vlastního rozhodnutí vědomě odmítají i přes vhodný zdravotní stav, a tyto prostředky alokovat hlavně ve prospěch rodin ale i matek (otců) s dětmi.
• Poskytnout maximální medicínskou a finanční podporu párům potýkajícím se s neplodností (a v případě neúspěchu léčby jim pochopitelně sankce za bezdětnost odpustit).
• Institucionálně a morálně chránit a podporovat přirozené monogamní vztahy muže a ženy v nukleární rodině.
• Samozřejmostí musí být proaktivní státní bytová politika, podpora flexibilních pracovních úvazků a robustní síť předškolních zařízení.
• V neposlední řadě je nutné zahájit masivní, státem garantovanou mediální kampaň cílenou na děti a mladé lidi. Musíme jim srozumitelně vštěpovat, že pouze výchova vlastních potomků je předpokladem jejich osobního štěstí a také stability v seniorském věku. Že bez přijetí odpovědnosti za pokračování rodu a bez překonávání přirozených životních strastí lidská existence nikdy nedojde ke svému skutečnému a hlubokému naplnění.

Otázka nezní, zda máme na výběr. Otázka zní, zda budeme mít dostatek odvahy a rozumu vůbec jednat dříve, než bude pozdě nebo zda přijmeme za své hedonistické heslo: „Po nás potopa“ a budeme se i nadále věnovat současnému pohodlnému sebedestruktivnímu chování, přihlouplému diskurzu a hašteření, se všemi důsledky z toho vyplývajícími.